V diskusi o faktorech, jež stojí za úpadkem Argentiny, se možná až přílis hovoří o politice směnného kurzu a o chybách Mezinárodního měnového fondu, ale už méně se mluví o sociálních a politických faktorech, které svou nemalou měrou přispěly k pádu této jihoamerické země.

Argentina je mezi rozvíjejícími se ekonomikami světa poněkud ojedinělým případem, poněvadž jejím problémem nebyla nevyvinutost a zaostalost, nýbrž zastavený vývoj. Před sedmdesáti lety to byla jedna z nejbohatsích zemí na světě. Díky politické nestabilitě a spatné hospodářské politice vsak během let výrazně zaostala.

Navzdory tomu byla podle latinskoamerických měřítek gramotnost v zemi vysoká a země měla početnou střední třídu. V oblasti sociálního zabezpečení se Argentina sice nikdy nedostala na úroveň svých evropských protějsků, ale i tak se na argentinských pampách žilo docela obstojně.

Demokracie se do země vrátila v roce 1983, ale dlouhá desetiletí spatné ekonomické politiky se na zemi krutě podepsala. Tyto potíže zavrsily kroky první svobodné vlády Raúla Alfonsina, které se nepodařilo zemi zvyknout na tehdy se rodící globální ekonomiku.

Přístí prezident Carlos Menem krátce po svém zvolení obrátil vzhůru nohama celé půlstoletí ekonomické a zahraniční politiky země. Země se otevřela zahraničnímu obchodu a investicím a státní podniky byly privatizovány. S cílem zastavit hyperinflaci bylo argentinské peso fixováno pevným směnným kurzem jedna ku jedné k americkému dolaru a dříve odměřené vztahy se Spojenými státy se podle slov tehdejsího ministra zahraniční staly ,,intimními``.

Dokud tekly peníze a ekonomika díky stabilní měně prosperovala, chtěl se svézt každý. Jenže odpor vůči Menemovu ekonomickému ,,modelu`` a jeho autokratickým, korupcí zavánějícím metodám se stále prohluboval.

Když v polovině recese v roce 1999 nastoupila do úřadu nová středolevicová vláda, doufalo se, že dojde k nápravě excesů Menemovy éry. Úsilí vybudovat potřebné instituce či zbavit zemi korupce bylo ovsem mizivé. S prohlubováním recese a rostoucí nezaměstnaností se vse čím dál více svalovalo na onen ,,model``, přestože zpochybňovat smysluplnost jeho klíčové myslenky - fixace vůči dolaru - bylo tabu. Nikdo navíc nebyl s to předložit jinou alternativu, která by nezněla jako návrat ke statickým, protekcionistickým politikám minula.

Reakce veřejnosti byla tedy proptichůdná. Přestože tento model ji zklamal, jestě více se bála toho, co by mohlo přijít po něm. Prezident de la Rúa, jehož popularita stále klesala, se držel svého úsporného programu a Argentinci přestávali nakupovat a investovat. Pak ztratili důvěru v bankovní systém a hromadně začali vybírat své úspory. Výsledkem byla de la Rúova nucená rezignace a dnesní ekonomický chaos.

V posledních letech se model volného trhu přestává líbit mnoha rozvojovým zemím. Je ale těžké vysvětlit, proč zrovna Argentina, která toho jestě před pár desítkami let měla více společného s Austrálií než z Peru, nebyla schopná uskutečnit přechod k modernitě.

Jedním z faktorů je dosud převládající mýtus, že Argentina je bohatá země. Totiž byla by, nebýt kamaril zkorumpovaných politiků, lačných domácích podnikatelů a mezinárodních finančníků, kteří Argentinu doslova vybílili. Na tom je bezpochyby něco pravdy, jenže mnoho Argentinců si stále neuvědomuje, že bohatství země se už dávno neměří podle toho, nakolik země oplývá přírodními zdroji, ale podle síly jejích institucí, kvality jejích lidských zdrojů a její produktivity.

Jako by to nevěděly, vsechny hlavní politické síly v Argentině jsou stále populistické a více upřené na to, jak rozdělovat fiktivní bohatství země, než na to, jak je vytvářet. Nový prezident Eduardo Duhalde napodobuje korporativistickou, nacionalistickou rétoriku Juana Peróna, zakladatele své strany, a slibuje nový ,,ekonomický model``, založený na spojenectví vlády a domácích producentů a zemědělských výrobců.

Takové nacionalistické řeči umí tnout do živého a zamrazit v zádech celé Argentiny. Argentinci jsou ale ve svém postoji vůči nacionalismu stejně schizofrenní jako vůči modernitě obecně - a není zřejmě jen tak, že Argentina má celosvětově nejvyssí počet psychoanalytiků na jednu osobu. Nacionalismus je vsudypřítomný, ale nemá hluboké kořeny. Rozsířené je rovněž protiamerické smýslení, ale jedinou měnou, jíž lidé věří, je americký dolar. Pohrdání Argentinců svou vlastní zemí nemá na celém světě obdoby. Tisíce Argentinců na krizi ve své vlasti reagovaly tak, že se postavily do front před severoamerická a evropská velvyslanectví v naději, že získají víza a budou moci zemi opustit.

Dalsí důvod, proč Argentina není schopna reforem, lze vystopovat v tzv. spinavé válce poslední vojenské diktatury. Obětmi tohoto nerovného konfliktu je větsina dnesních politiků, intelektuálů a dalsích vzdělaných obyvatel nad čtyřicet let. Když před deseti lety začal vznikat argentinský ekonomický model, pozorovali tito lidé, že mnozí z těch, kteří v 70. letech stáli na straně armády, těží z nové ekonomiky nejvíce.

Kdyby Argentina vysla z ideologicky zatížených 60. a 70. let relativně bez srámů, větsinou vzdělaní oponenti ,,modelu`` by se s věkem zřejmě zklidnili. Tak jako jejich protějskové na severu by se společensky sice pořád angažovali, ale už by si více hleděli svých zaměstnaneckých akcií a dětem by vykládali o tom, jaké to bylo ve Woodstocku. Leč krvavé události dob minulých na nich zanechaly jizvy, jež krátké, neudržitelné období prosperity nedokázalo vymazat. Tím pádem nebylo větsí část politických elit nikdy možné přesvědčit, aby se postavila za neosobní trh, který nerozlisoval mezi nimi a jejich starými nepřáteli.

Otázka - kterou je dnes jen málokdo ochoten říci nahlas - zní: otevře sestupná ekonomická spirála rány včerejska a přinese zpět konflikty, na než je hrůza byť jen pomyslit?