Evropský parlament nedávno odsoudil pokus polské vlády zbavit Bronisława Geremka jeho poslaneckého mandátu. Geremek, vůdce Solidarity, bývalý politický vězeň a ministr zahraničí zodpovědný za vstup Polska do NATO, odmítl podepsat další v řadě prohlášení, že nebyl agentem komunistické tajné policie.

Europoslanci nazvali skutky polské vlády honem na čarodějnice a Geremek označil polský lustrační zákon za hrozbu pro občanské svobody. V reakci na to polský premiér Jarosław Kaczyński obvinil Geremka z „poškozování své vlasti“ a „vyprovokování protipolské aféry“. Tytéž fráze používali komunisté, když Geremek kritizoval jejich nemravnou vládu.

Nález polského Ústavního soudu vydaný 11. května vyškrtal valnou část lustračního zákona, čímž Geremkovo místo v Evropském parlamentu ochránil – alespoň prozatím. Lustrační zákon však byl jen jedním z mnoha nařízení v rámci systematické snahy současné polské vlády podrýt demokratické instituce a předivo země.

Co se to v Polsku děje, v zemi, kde začal pád komunismu? Každá revoluce má dvě fáze. Nejprve přichází zápas o svobodu, pak boj o moc. Prvý zápas povznáší lidskou duši a probouzí v lidech to nejlepší. Druhý dává průchod tomu nejhoršímu: závisti, intrikám, nenasytnosti, podezřívání a touze po odplatě.

Polská revoluce vedená Solidaritou se ubírala zvláštní cestou. Solidarita, zahnaná při vyhlášení stanného práva v prosinci 1981 do podzemí, přežila sedm let represí a roku 1989 se vrátila na vlně Gorbačovovy „perestrojky“. Během jednání u kulatého stolu, která přinesla konec vlády komunistů, bylo mezi reformním křídlem komunistické vlády a Solidaritou dosaženo kompromisu. To otevřelo cestu pokojnému odstranění komunistické diktatury napříč celým sovětským blokem.

Solidarita si neosvojila filozofii odplaty, nýbrž kompromisu a přijala myšlenku Polska pro všechny, nikoli státu rozděleného mezi všemocné vítěze a utlačované poražené. Od roku 1989 se měnily vlády, ale stát zůstával stabilní; i postkomunisté uznali pravidla parlamentní demokracie a tržního hospodářství.

Ne všichni ovšem tuto cestu akceptovali. Dnes Polsku vládne koalice revanšistů éry po Solidaritě, postkomunistických provinčních potížistů, dědiců předválečných šovinistů, xenofobních a antisemitských skupin a okolí Rádia Maryja, hlasatele etnicko-klerikálního fundamentalismu.

Znepokojující signály jsou všude: je podkopávána pravomoc soudů, útočí se na nezávislost ústavního soudu, státní správa je zkorumpovaná a prokurátoři se politizují. Každodenní společenský život je represivně regulován.

Proč se to děje? Každá úspěšná revoluce vytváří vítěze a poražené. Polská revoluce přinesla občanská práva společně s nárůstem kriminality, tržní hospodářství s krachy podniků a vysokou nezaměstnaností a vznik živé střední třídy se zvýšením příjmové nerovnosti. Otevřela Polsko Evropě, ale také probudila strach z cizinců a invaze masové kultury Západu.

Pro ty, koho polská revoluce roku 1989 zařadila mezi poražené, je svoboda obrovskou nejistotou. Dělníci z velkých podniků sdružení v Solidaritě se stali oběťmi svobod, jež si vydobyli. Ve vězeňském světě komunismu byl člověk majetkem státu, ale stát se postaral o jeho existenci. Ve světě svobody nikdo žádnou péči neposkytuje. Právě v této stísněné atmosféře vládne současná koalice, která míchá konzervativní lektvary George W. Bushe s centralizačními praktikami Vladimíra Putina.

Veteráni Solidarity věřili, že po zániku diktatury bude následovat jejich vlastní vláda. Provinilí komunisté ovšem nebyli potrestáni a čestní aktivisté Solidarity nebyli odměněni. Pocity křivdy tak vyvolaly zášť, závist a zhoubnou energii zaměřenou na pomstu vůči bývalým nepřátelům a přátelům, kteří se teď zdáli být úspěšní.

Poražení odmítli uznat, že dosažení svobody představuje největší úspěch Polska za posledních 300 let. Polsko pro ně zůstávalo zemí ovládanou komunistickým bezpečnostním aparátem. Takové Polsko vyžadovalo mravní revoluci, při níž by došlo k potrestání zločinů, odměně ctností a nápravě nespravedlnosti.

Prostředkem, který si strany těchto poražených zvolily po svém vítězství ve všeobecných volbách roku 2005, byla velká čistka. Podle prvních odhadů by se lustrace týkala 700 tisíc lidí a její dokončení by si vyžádalo 17 let. Měl být sestaven a zveřejněn seznam jmen nalezených ve zprávách bezpečnostních služeb. Navíc bylo povinností každého ze 700 tisíc lidí podléhajících lustraci, aby prohlásili, že s bezpečnostními službami nespolupracovali. Kdo odmítl nebo předložil lživé prohlášení, měl být propuštěn a na deset let mu mělo být zakázáno pracovat v jeho profesi.

Výsledkem toho všeho byla všudypřítomná atmosféra strachu. Všichni ale nemlčeli. Kardinál Dziwisz z Krakova prohlásil, že nesmíme dávat prostor „odplatě, pomstě, neúctě k lidské důstojnosti a bezmyšlenkovitým obviněním.“ Od pádu komunismu žádný katolický kardinál nikdy taková slova odsouzení nepoužil.

Cílem polské mírové revoluce byla svoboda, svrchovanost a hospodářská reforma, nikoliv hon na domnělé či skutečné agenty tajné policie. Kdyby v roce 1990, kdy demokratická revoluce započala, došlo k honu na agenty, nebyly by možné ani hospodářské reformy Leszka Balcerowicze, ani ustavení státu řízeného zákonem. Polsko by nebylo ani v NATO, ani v Evropské unii.

Dnes proti sobě stojí dvě odlišná Polska. Polsko podezřívavosti, strachu a odvety bojuje s Polskem naděje, odvahy a dialogu. Toto druhé Polsko – země otevřenosti a tolerance, Jana Pavla II. a Czesława Miłosze, mých přátel z podzemí a z kriminálu – musí převážit. Jsem přesvědčen, že Poláci budou znovu bránit své právo na důstojné zacházení. Rozhodnutí ústavního soudu dává naději, že druhá fáze polské revoluce nepohltí ani svého otce, vůli ke svobodě, ani svého potomka, demokratický stát.