Euforie, která více než týden vítala zvolení Mahmúda Abbáse prezidentem palestinské samosprávy, byla možná oprávněná. Nyní však nastal čas zhodnotit střízlivýma očima, co leží před Palestinci, Izraelci a – co je možná ještě důležitější – před širším arabským světem.

Pro takové hodnocení je třeba připustit, že volby zdaleka neproběhly bezchybně: Hamás a Islámský džihád hlasování bojkotovaly a Marwan Barghútí, Abbásův kolega z hnutí Fatáh a jediný kandidát, který ho mohl vážně ohrozit, byl vedením hnutí naléhavě přesvědčován, aby svou kandidaturu stáhl, a umožnil tak vytvoření jednotné fronty.

Abbásovi (který je rovněž znám jako Abú Mázin) se rovněž podařilo získat pod svou kontrolu zhruba dvanáct palestinských bezpečnostních služeb a milicí. To mu zaručilo vítězství, třebaže průvody ozbrojených mužů mávajících na jeho shromážděních zbraněmi nebyly právě tím, po čem volají demokratické normy.

Přesto zůstává skutečností, že po několika desetiletích autokratické vlády Jásira Arafata a navzdory očividným překážkám plynoucím z pokračující izraelské okupace si Palestinci nakonec zvolili vůdce v relativně svobodných a konkurenčních volbách. Arafat se vypsání voleb, jak je vyžadují zákony palestinské samosprávy, celá léta vyhýbal pod záminkou, že je vzhledem k okupaci nelze uspořádat, avšak světe, div se: dva měsíce po jeho skonu volby proběhly – s pronikavým úspěchem.

Prezidentské volby budou očividně sloužit jako katalyzátor obnovených a možná i úspěšnějších jednání s Izraelem. Dopad palestinského hlasování však bude bedlivě sledován také v arabském světě, protože to, co se stalo na západním břehu Jordánu a v Gaze, nemá v análech arabské politiky obdoby. Abbás se nyní bude vyhřívat v paprscích svého zvolení. Nic podobného se až dosud v žádné arabské zemi nestalo. Abbás je dnes vlastně jediným arabským vůdcem, který se dostal k moci ve více či méně svobodných volbách.

Je palestinská společnost natolik jiná než ostatní arabské společnosti? Vůbec ne. V palestinském kontextu však existovalo několik jedinečných faktorů. Za prvé zde působil silný tlak zvenčí: Spojené státy a Evropská unie, které konfrontovala a dráždila Arafatova nevyzpytatelnost a autokratický styl, daly Palestincům jasně najevo, že jakákoliv budoucí podpora jejich úsilí o nezávislost bude záviset na tom, zda projdou dostatečně přijatelným demokratickým procesem.

Za druhé většina Palestinců vnímala, že jejich schopnost projít takovým demokratickým procesem je sama o sobě významným krokem v boji proti Izraeli.

A konečně byli Palestinci během bezmála čtyř desetiletí života pod izraelskou vládou vystaveni nejen očividným strastem spojeným s okupací, ale z bezprostřední blízkosti zakusili také liberální demokracii v praxi – svobodu tisku, nezávislé soudnictví a politickou pluralitu. Dialektika okupace sehrává roztodivné hry; s okupantem i s okupovaným.

Palestinské volby zhlédl celý arabský svět na stanici al-Džazíra i na dalších arabských televizních kanálech. Musely nasměrovat pozornost lidí na jejich vlastní zakrnělé politické podmínky. Pokud mohou volit své vůdce Palestinci pod izraelskou okupací, proč by se totéž nemohlo dít v Káhiře, v Damašku, v Rijádu nebo v Alžíru?

Až opadne jásot a oprávněné lichotky Palestincům, mohou si arabští vládci i arabské masy (ona tolik otřepaná „arabská ulice“) začít klást tíživé otázky. Palestinci ukázali, že není pravda, že se arabská společnost nemůže vyvíjet směrem k zastupitelským institucím. Proč tedy nelze tento pokrok napodobit i v dalších arabských společnostech?

Pod trůny arabských potentátů – králů, emírů a prezidentů – tak možná byla nastražena časovaná bomba. Zatímco v Iráku se snaha importovat demokracii silou nesetkává s úspěchem, paradoxní podmínky arabské demokracie pod izraelskou okupací mohou představovat hrozbu, kterou zatím arabští vládci nepochopili.