Ukrajinská „oranžová revoluce“ dosáhne vrcholu 26. prosince, kdy si premiér Viktor Janukovyč a bývalý premiér Viktor Juščenko zopakují druhé kolo prezidentských voleb. Zdá se, že masivní volební podvod, který měl přinést vítězství Janukovyčovi a jenž vyhnal do kyjevských ulic statisíce Ukrajinců bránících svá práva, již nemá naději na úspěch. To však ještě nezaručuje demokratickou budoucnost Ukrajiny.

Ta zažívá skutečnou liberální revoluci, která je blízkou příbuznou velkých evropských liberálních revolucí z roku 1848 a připomíná i pražskou sametovou revoluci z roku 1989. Po pěti letech devítiprocentního průměrného hospodářského růstu se z kampaně nápadně vytratila ekonomická témata a také veškeré socialistické nebo i sociální požadavky. Ukrajinci nepožadují nic více – a nic méně – než demokracii, svobodu a vládu zákona.

Zdiskreditované volební výsledky naznačily, že země je geograficky i etnicky rozdělená, přičemž Juščenko drtivě zvítězil v sedmnácti západních a centrálních oblastech, zatímco Janukovyč dominoval v deseti oblastech na východě a jihu země. Velkou část rozdílů mezi oblastmi však lze vysvětlit spíše stupněm jejich demokracie a otevřenosti než etnickým charakterem. Juščenko například ovládl několik rusky hovořících oblastí, zejména pak hlavní město Kyjev, zatímco Janukovyč získal největší podporu v autoritářském Doněcku a Luhansku nejdále na východ.

Juščenko moudře zdůrazňoval své odhodlání sjednotit zemi a používal slogan „Východ a západ pospolu!“. Horníky z východu, které jejich projanukovyčtí nadřízení vysílali autobusem do Kyjeva, pak začali demonstranti záhy přesvědčovat o „oranžové“ věci a jejich dohlížitelé je rychle poslali zpátky domů.

Role byznysu je na obou stranách citelná. Lidový žert praví, že jde o vzpouru milionářů proti miliardářům. Janukovyčovu kandidaturu podporovaly tři dominantní podnikatelské klany s poměrně malým počtem spojenců, zatímco zbytek podnikatelské komunity – a dokonce i někteří miliardáři – v drtivé většině podporoval Juščenka. Toto je vskutku buržoazní revoluce.

Ukrajinská revoluce i vysoký hospodářský růst jsou výsledkem zvyku prezidenta Leonida Kučmy hrát se všemi proti všem a ignorovat fair play. Obyčejní Ukrajinci touží po právu a pořádku; podnikatelé si pak přejí, aby pro ně platila stejná pravidla hry jako pro lidi s největším majetkem a nejlepšími konexemi. Juščenko si dává pozor, aby kritizoval „bandity“ a korupci, nikoliv oligarchy, protože ho menší oligarchové podporují.

Ani Juščenkova obezřetnost však Rusko nezviklala. Jen málokdy zasahovala některá země do voleb v jiné zemi tak nevybíravým způsobem.

Juščenko ve své kampani tvrdí, že Kreml donutil ruské podniky přispět na Janukovyčovu kampaň 300 miliony dolarů. Ukrajinský éter zaplavili ruští političtí poradci, kteří pomlouvali Juščenka hůře než kterýkoliv Ukrajinec. A sám ruský prezident Vladimir Putin na Ukrajině dvakrát podpořil Janukovyče a dvakrát mu poblahopřál k vítězství ještě před zveřejněním zfalšovaných konečných výsledků.

Aktivismus Ruska je podivný. Janukovyč je zastáncem ryze oligarchického státu obdobného typu, jaký Putin doma porazil, a dokonce obvinil Juščenka z toho, že rozprodal ukrajinské podniky ruským korporacím.

Putinovo chování lze pravděpodobně nejlépe vysvětlit tím, že dává přednost regionální hegemonii před demokracií. Stane-li se ukrajinský prezident mezinárodním vyvrhelem, bude se s prosbou o podporu moci obrátit pouze na Rusko, podobně jako běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Po tomto křiklavém ruském selhání však Putinova „řízená demokracie“ působí anachronisticky a Rusku hrozí, že se skutečná demokracie rozšíří dále na východ.

Ukrajinci vůbec poprvé překonali komplex mladšího bratra Ruska. Nezbývá jim téměř nic jiného než se obrátit k Evropě a k Západu. Vývoz ukrajinské oceli zaznamenává díky poptávce z Číny konjunkturu, ale čínský hlad se nakonec nasytí a bude třeba hledat nové trhy. Evropa je v tomto ohledu očividnou volbou, zatímco Rusko může nabídnout prakticky jen tvrdou konkurenci.

Stane-li se Ukrajina demokracií, nepochybně záhy nastolí vládu zákona. Již dnes je tržní ekonomikou a rozhodně se nachází v Evropě. Pro Evropskou unii by tak bylo hrozivým problémem nabízet jí cokoliv jiného než členství.

Přesto se stále může mnohé pokazit. Nejočividnějším rizikem je možnost, že volby nedospějí k žádnému závěru nebo že bude Juščenkovi odepřena výkonná moc. Podobný zmar si protrpěla v letech 1980-81 Solidarita v Polsku, kde komunistická vláda přetrvala ještě další desetiletí. Naštěstí pro Ukrajinu jsou její podniky v soukromých rukou a celá podnikatelská sféra věří, že opakování voleb musí dospět k průkaznému výsledku. Jinak by finanční destabilizace ohrozila majetky velmi bohatých.

Další nebezpečí se skrývá ve významné roli multimilionářů v revoluci. Ti bezpochyby chtějí ovládnout nový kabinet a vzhledem ke svým impozantním řídicím a intelektuálním schopnostem jsou roztroušeni ve všech stranách. Kdyby jim však bylo umožněno převzít otěže, mohla by se Ukrajina dočkat spíše přerozdělování majetku než skutečné reformy. V ideálním případě by měl Juščenko sáhnout po nových profesionálech, kteří ještě nejsou prolezlí všudypřítomnou korupcí staré administrativy.

Starý režim navíc stále nezmizel. Juščenko získal většinu v parlamentu, protože mnoho někdejších stoupenců starého režimu převléklo kabáty. Takový pragmatismus je pochopitelný – předpokládá se, že plných 300 ze 450 poslanců jsou milionáři –, ale zároveň znamená, že tito lidé mohou změnit názor znovu. Ukrajina potřebuje předčasné parlamentní volby, čehož je však z ústavního hlediska obtížné dosáhnout.

Juščenko byl mezitím donucen přijmout špatně postavenou politickou reformu plnou nástrah, ve vzduchu se vznáší ruská hrozba a Západ se s největší pravděpodobností bude chovat pasivně. Juščenkův tábor si naštěstí uvědomuje, že času není nazbyt a má-li být využita největší příležitost, jakou kdy Ukrajina měla, je třeba jednat rychle.