0

Oficiální honba za štěstím

CAMBRIDGE – V dnešní době úsporných rozpočtů a finanční krize politici vzhlížejí k hospodářskému růstu jako ke středobodu svých programů domácí politiky. Hrubý domácí produkt se bere za hlavní ukazatel národního blahobytu. V době, kdy hledíme vstříc roku 2011 a další budoucnosti, bychom si však měli položit otázku: je opravdu moudré přikládat růstu takovou důležitost?

Budiž, mnoho studií potvrdilo, že bohatší národy mají sklon být šťastnější než chudé a že bohatší lidé jsou obecně spokojenější než jejich méně zámožní spoluobčané. Jiná zjištění z několika relativně dobře zaopatřených zemí, jako jsou Jižní Korea a Spojené státy, však naznačují, že tamní lidé dnes obecně nejsou o nic šťastnější než před 50 lety, a to navzdory zdvojnásobení či zečtyřnásobení průměrného příjmu na hlavu.

Nedávná kanadská studie navíc odhalila, že nejšťastnější lidé žijí v nejchudších provinciích, jako jsou Newfoundland a Nové Skotsko, zatímco občané nejbohatších provincií, jmenovitě Ontaria a Britské Kolumbie, patří mezi nejméně šťastné. A protože je štěstí v konečném důsledku tím, co lidé chtějí nejvíce, zatímco bohatství je pouze prostředkem vedoucím k tomuto cíli, zdá se, že priorita přikládaná dnes ekonomickému růstu je zřejmě chybou.

Z podobného výzkumu se zdá zjevné, že lidé docela špatně předpovídají, co je učiní šťastnými či smutnými. Příliš se soustřeďují na své počáteční reakce na životní změny a přehlížejí, jak rychle vyprchá radost z nového auta, zvýšení platu nebo přestěhování se do slunnějších končin, takže nakonec nebudou o nic šťastnější než dříve. Je proto riskantní, když se politici spoléhají pouze na výzkumy veřejného mínění a zájmové skupiny, aby zjistili, co skutečně zvýší lidské štěstí.

Z dosavadních zjištění se však vynořily dva závěry, které se zdají mimořádně užitečným zdrojem zamyšlení pro politiky. Za prvé platí, že většina věcí přinášejících trvalé uspokojení jednotlivcům je dobrá také pro jiné lidi – silná manželství a blízké vztahy všeho druhu, pomoc jiným, účast na občanských záležitostech nebo efektivní a poctivá demokratická vláda. Politika podporující blahobyt jednotlivce má tedy sklon prospívat rovněž společnosti.

Za druhé platí, že prožitky přinášející trvalou radost či neštěstí se ne vždy těší ve vládních kruzích vysoké prioritě. Například tři zdravotní problémy způsobující obzvláště akutní a trvalou tíseň – klinická deprese, chronická bolest a poruchy spánku – se řadí k obtížím, které lze často úspěšně léčit k obrovské úlevě trpících. Zdravotnické systémy však těmto lidem mnohdy pomáhají nedostatečně.

Přirozenou reakcí na toto vše je klást si otázku, zda je výzkum štěstí skutečně natolik spolehlivý, aby ho politici mohli používat. Vědci věnují tomuto tématu značnou pozornost a po rozsáhlém testování zjistili, že odpovědi lidí na otázky, jak se jim daří, docela dobře odpovídají objektivnějším okolnostem.

Lidé, kteří tvrdí, že jsou šťastní, mají sklon žít déle a méně často páchat sebevraždy a konzumovat drogy a alkohol. V zaměstnání bývají častěji povyšováni, těší se většímu počtu přátel a mívají trvalé manželství. Jejich hodnocení vlastního štěstí navíc docela věrně odpovídá názorům přátel a rodinných příslušníků.

Celkově se tedy zdá, že statistiky týkající se štěstí jsou stejně přesné jako mnohé jiné statistiky, které politici pravidelně používají, jako jsou výzkumy veřejného mínění, údaje o míře chudoby nebo i o růstu HDP – přičemž všechny jsou plné nedokonalostí.

Výzkum štěstí je samozřejmě stále nový. Řada otázek zůstává neprobádaných, některé studie postrádají dostatek potvrzujících důkazů a ještě jiné – například ty, které se zabývají dopady hospodářského růstu – přinesly protichůdné výsledky.

Bylo by tedy předčasné zakládat smělé nové politiky výlučně na výzkumu štěstí nebo následovat příkladu malého Bhútánu a vytyčit jako hlavní cíl národa dosažení Hrubého národního štěstí. Přesto mohou být uvedená zjištění užitečná pro zákonodárce už dnes – například při přiřazování priorit několika přijatelným iniciativám nebo při identifikaci nových možností politických intervencí, které si zasluhují další zkoumání.

Přinejmenším by vlády měly následovat Velkou Británii a Francii a zvážit možnost zveřejňování pravidelné statistiky o trendech ve vývoji pocitu štěstí u občanů. Taková zjištění bezpochyby podnítí užitečnou veřejnou diskusi a současně přinesou hodnotná data, s nimiž budou moci badatelé pracovat.

A jinak – kdo ví? Další výzkum dozajista přinese podrobnější a spolehlivější informace o typech politiky, které zvyšují lidské štěstí. Někdy možná dokonce veřejní činitelé využijí tohoto výzkumu k tomu, aby jím podložili svá rozhodnutí. Co by koneckonců mohlo mít pro jejich voliče větší důležitost než štěstí? Přinejmenším v demokracii by to rozhodně mělo mít svou váhu.