0

Obamova doktrína a Afrika

MADRID – Tolik diskutovaný káhirský projev amerického prezidenta Baracka Obamy nepředstavoval jen konec ideologické snahy George W. Bushe rekonstruovat muslimský svět prostřednictvím demokratické revoluce; znamenal také konec úsilí amerického liberalismu přetvořit svět ke svému obrazu.

Místo toho se Obamova administrativa řídí relativistickým politickým realismem, který předpokládá úctu ke kulturním a náboženským odlišnostem. Jeho ministryně zahraničí Hillary Clintonová podtrhla tuto tendenci během své první návštěvy v Číně, kde vyslala nezaměnitelné sdělení, že pořádek a stabilita mají přednost před svobodou a lidskými právy.

Ale co Afrika, zapomenutý světadíl, který v Obamově hektické agendě nápadně chybí? Odolnost místní politické kultury i strategické imperativy se v Africe sbíhají a definují meze schopnosti Západu vnucovat okolí své hodnoty.

Dva týdny před Obamovým káhirským projevem navštívila delegace Rady bezpečnosti Organizace spojených národů čtyři africké země, aby dala najevo obavy ze vzestupu protiústavních změn na tomto kontinentu. Afrika skutečně nabízí neradostný obrázek – některé země se v důsledku autokracie a stagnace doslova obracejí v prach.

Nově se rýsující Obamova doktrína nicméně naznačuje, že „samotné volby skutečnou demokracii nedělají“ a že jakýkoliv unáhlený krok směrem k demokracii zákonitě vytvoří chaos, jak tomu bylo v případě arabského světa. Ani postautoritativní vládci v Africe navíc nemusí nutně respektovat lidská práva a zásady slušného vládnutí.

Přístup Západu k demokracii ve třetím světě byl vždy nevyzpytatelný. Počátkem 90. let Západ tleskal vojenskému převratu v Alžírsku, který měl potlačit demokratický zrod islamistického režimu, a současně vesele obchoduje s autoritativními režimy po celém arabském světě. Obvykle však přitom bývá normou jeho veřejná posedlost vnějšími znaky demokracie.

Vezměme si například Guineu. Po mnoha letech chaosu uskutečnili nižší důstojníci vedení kapitánem Moussou Dadisem Camarou v prosinci 2008 široce podporované a pokojné převzetí moci. Evropská unie i Spojené státy okamžitě reagovaly tím, že pohrozily vládnoucí juntě úplným přerušením pomoci, nebude-li obnoven ústavní pořádek a neproběhnou-li volby.

Prezident Camara sice nakonec podlehl tlaku a vypsal na nadcházející podzim volby, avšak i on měl kus pravdy, když tvrdil, že nejprve musí v zemi zajistit stabilitu, aby se volby nestaly pouhou předehrou k občanským nepokojům. Případ sousední Guineje-Bissau, kde před všeobecnými volbami došlo ke krveprolití, by měl sloužit jako varování.

Proč by však měl Západ trvat na konání voleb v zemi, v níž od roku 1984 vládl jím podporovaný diktátor Lansana Conté, který se sám dostal k moci po vojenském převratu? Conté sice dodržoval ústavu a vypisoval volby, avšak to z něj ještě nedělalo demokratického vládce a kromě toho se mu nepodařilo vyvést zemi z otřesné zaostalosti, ačkoliv má Guinea obrovský potenciál k hospodářskému rozvoji.

Problémem Afriky je efektivní vláda, nikoliv volby a vzletné ústavy. Nejvyšší představitelé států by měli být spíše podněcováni, aby se zapojili do budování demokracie zdola, vytvořili poctivou policii a soudnictví a umožnili rozkvět občanských organizací. Vycvičení policistů tak, aby zajišťovali právo a pořádek a neuchylovali se přitom k násilí, není o nic méně důležité než volby. Ústavy a volby v afrických zemích nikdy nebyly pojistkou proti tyranii a porušování lidských práv – diktatury v Zimbabwe a Gabunu mají obojí.

Camarova zkouška – a koneckonců i zkouška většiny afrických vládců – spočívá v ochraně civilistů a jejich majetku, v zavedení práva a pořádku bez utiskujících opatření a v boji proti korupci. Camara je nesmírně citlivý na mezinárodní tlak a od organizace Human Rights Watch si nedávno vysloužil chválu za svou „velmi důležitou snahu“ uvědomit si ničivou moc korupce a obchodu s drogami a zahájit oficiální tažení proti oběma těmto zlům.

Pořádek a stabilita jsou tím, co navzdory absenci ústavních práv legitimizuje státy jako Libye a Tunisko v očích mezinárodního společenství. Aby Camara obnovil důvěru mezinárodní podnikatelské komunity a světových těžebních gigantů, které v nedávných letech rozezlilo nucené přehodnocování již uzavřených smluv s vládami v Kongu, Mongolsku a Guineji, moudře také stáhl svou hrozbu, že přehodnotí již vydané těžební licence v zemi.

Západ má pravdu, když trvá na normách slušného vládnutí, ale pokud automaticky podmiňuje pomoc volbami, riskuje ztrátu schopnosti ovlivňovat dění v Africe. Čína totiž využívá své kolosální finanční palebné síly k rozšiřování strategických pozic na kontinentu, aniž podmiňuje pomoc a investice „otravnými“ žádostmi o dobré vládnutí. V rámci usilovné snahy zachovat si významné slovo při stanovování cen železa a bauxitu, jichž je Guinea významným světovým producentem, si Čína zajistila vřelý přístup afrických činitelů, které už unavuje poučování ze strany Západu.

Západní bojovníci za lidská práva jistě neponesou lehce, pokud v zemích jako Guinea bude nakonec cvičit policisty Čína. I bez velké fantazie si lze snadno představit, jaké normy asi Číňané vštěpují tisícovce policistů a soudců ve Střední Asii, které v současné době školí.

Obama jistě chápe, že taková pomoc od autoritářského státu je vážným ohrožením geostrategických zájmů Západu včetně boje proti obchodu s drogami (Guinea se stala tranzitním místem na drogové trase z Jižní Ameriky do Evropy). Kromě toho podkopává příležitost položit základy skutečných demokratických reforem na celém kontinentu.