2

Nixonovská možnost pro Írán?

WASHINGTON, DC – Přeskládání lehátek na palubě by Titanic nespasilo. Nekonečné debaty nad tvarem stolu při vyjednávání s Vietnamem také nepohnuly snahou ukončit tehdejší zhoubný konflikt. Mnohým americkým prezidentům se ovšem podařilo rozhovory s nepřáteli přebudovat odvážnými novými způsoby, které bez válečného střetu posílily národní bezpečnost. Takové odvahy je teď zapotřebí při jednáních o íránském jaderném programu.

Franklin D. Roosevelt v roce 1933 osobně vyjednával se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem o navázání diplomatických vztahů mezi jejich zeměmi. Dwight D. Eisenhower v roce 1959 pozval do Spojených států Nikitu Chruščova, aby otevřel oči sovětskému vůdci, který jako první navštívil Ameriku. Varšavské rozhovory o bilaterálních vztazích mezi USA a Čínou byly v 60. letech bezvýsledné, dokud Richard M. Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger nezahájili odlišnou, bezprostřednější diskusi pod záštitou Pákistánu.

Mezinárodní rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu také potřebují nové pojetí a širší agendu. Istanbulské setkání se minulý měsíc uzavřelo s pozitivním vyzněním. Obě strany se rozhodly najít způsob jak předejít vzorci vzájemného obviňování a neplodných názorových výměn. Otevřely se dveře pro prvotní dohodu se skromnými cíli.

Nepočítejme ale s nějakou novou érou bez jisté formy přímých debat mezi USA a Íránem. Rozhovory s pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů plus Německem (S5+1) jsou konvenční a strnulé a pravděpodobně samy o sobě průlom nepřinesou. Íránci cítí početní převahu různorodých účastníků s rozličnými agendami. USA musí prostředí nově nastavit, aby Íránu usnadnily nalezení kompromisu.

USA by měly usilovat o dvojstranné rozhovory. Jedno ponaučení, jež nabízejí dřívější američtí prezidenti, tkví v hodnotě přímých styků na vysoké úrovni s klíčovými protivníky. Samozřejmě, osobní setkání mezi prezidentem Barackem Obamou a ajatolláhem Alím Chameneím se jeví jako absurdní představa – dnes. Mohlo se ale roku 1969 zdát absurdnější jiné setkání než schůzka Nixona a Mao Ce-tunga, k níž pak v roce 1971 došlo? USA a Írán musí zahájit cestu k širokým bilaterálním diskusím o světonázorech, regionální bezpečnosti a plánech na zlepšení vzájemného porozumění s cílem minimalizovat neshody.

I když teď přímé rozhovory mezi USA a Íránem probíhat nebudou, je potřeba současná jednání přetvořit. Skupina S5+1 by měla s Íránem nadále vyjednávat o jeho programu obohacování uranu, zatímco Mezinárodní agentura pro atomovou energii by s ním měla jednat o posílení transparentnosti jeho jaderného programu. Íránci své problémy chtějí vyřešit přímo s MAAE a předejít jednáním ve stínu rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které na Írán uvalují sankce s cílem vynutit si přerušení obohacování.

Tato situace hovoří pro etapovitý postup. Zaprvé, během rozhovorů v Bagdádu může S5+1 usilovat o počáteční dohodu o budování důvěry, podle níž Írán dobrovolně ukončí obohacování na 20 % obsahu u štěpného izotopu U-235 a rozředí nebo vyveze své zásoby takového uranu, který má blíž ke zbrojnímu charakteru. Dále by mohla usilovat o zastavení činnosti v hlubinném zařízení k obohacování uranu ve Fordow výměnou za poskytnutí palivových tyčí pro íránský výzkumný reaktor a zmražení některých sankcí.

Zadruhé, skupina S5+1 by se pak mohla dohodnout, že bude souhlasit s určitým obohacováním jako pobídkou pro Írán, aby uzavřel paralelní dohodu s MAAE o silnější transparentnosti. Tyto paralelní kroky by proces přetvořily tak, aby bylo dosaženo klíčového cíle USA: zajistit, aby Írán dodržel fatwu (náboženský výnos) proti jaderným zbraním, vydanou samotným Chameneím.

Zatřetí, obě strany budou muset nastínit dlouhodobé cíle vyjednávání. Jelikož MAAE tlačí Írán k dohodám o větší transparentnosti, Írán chce vědět, kam takové dohody mohou vést, zejména co se týče sankcí.

Íránci tvrdí, že pokaždé, když udělají krok směrem ke spolupráci s USA, objeví se nový problém, který zlepšené vztahy zablokuje. Írán chce vědět, které sankce by výměnou za dnešní a budoucí ústupky mohly být odloženy, zmraženy či odvolány, neboť se obává, že USA budou v uvalování sankcí pokračovat s odkazem na lidská práva, bezpečnost a další důvody.

USA zase na Írán pohlížejí jako na licoměrného a nespolehlivého vyjednavače, který chce získat jaderné zbraně a rozhovory nebere vážně. Nadešel čas otestovat záměry Íránu dosažením jisté obdoby dvoufázových dohod, které jsme zde načrtli – určitým dlouhodobějším, postupným procesem s recipročními aktivitami, v němž každá ze stran musí něco dát, aby dostala, o co usiluje.

Konečně i při povlovném pokroku u íránského jaderného programu bude zapotřebí širších diskusí k řešení řady nejaderných otázek, jež ohrožují regionální stabilitu. V současnosti neexistuje žádné fórum, kde by se hovořilo o Afghánistánu, Iráku, obchodu s drogami, bezpečnosti v Perském zálivu, nouzových komunikačních kanálech k prevenci neúmyslného konfliktu a o pramenech hluboké nedůvěry a neporozumění.

Některých těchto debat se mohou účastnit zástupci států, které nejsou součástí S5+1, včetně vlád, jež mají s Íránem těsnější vztahy. K zajištění diskusí o těchto širších otázkách by USA a další měli zvážit možnost jmenování zvláštního vyslance – snad bývalého ministra zahraničí pod záštitou OSN – s cílem zapojit Írán novými způsoby.

Kdyby se do čela snah o přetvoření rámce a procesu, jehož prostřednictvím USA a další země hovoří s Íránem, postavil Obama, dosáhnout pokroku by bylo snazší. Istanbulské rozhovory otevřely dveře prvotní průlomové dohodě – byť jde jen o první krok. Teď mají USA příležitost nastolit nové způsoby hledání společné řeči a dosahování trvalejších politických řešení.

Z angličtiny přeložil David Daduč