Friday, April 18, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
4

Nixonovská možnost pro Írán?

WASHINGTON, DC – Přeskládání lehátek na palubě by Titanic nespasilo. Nekonečné debaty nad tvarem stolu při vyjednávání s Vietnamem také nepohnuly snahou ukončit tehdejší zhoubný konflikt. Mnohým americkým prezidentům se ovšem podařilo rozhovory s nepřáteli přebudovat odvážnými novými způsoby, které bez válečného střetu posílily národní bezpečnost. Takové odvahy je teď zapotřebí při jednáních o íránském jaderném programu.

Franklin D. Roosevelt v roce 1933 osobně vyjednával se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem o navázání diplomatických vztahů mezi jejich zeměmi. Dwight D. Eisenhower v roce 1959 pozval do Spojených států Nikitu Chruščova, aby otevřel oči sovětskému vůdci, který jako první navštívil Ameriku. Varšavské rozhovory o bilaterálních vztazích mezi USA a Čínou byly v 60. letech bezvýsledné, dokud Richard M. Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger nezahájili odlišnou, bezprostřednější diskusi pod záštitou Pákistánu.

Mezinárodní rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu také potřebují nové pojetí a širší agendu. Istanbulské setkání se minulý měsíc uzavřelo s pozitivním vyzněním. Obě strany se rozhodly najít způsob jak předejít vzorci vzájemného obviňování a neplodných názorových výměn. Otevřely se dveře pro prvotní dohodu se skromnými cíli.

Nepočítejme ale s nějakou novou érou bez jisté formy přímých debat mezi USA a Íránem. Rozhovory s pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů plus Německem (S5+1) jsou konvenční a strnulé a pravděpodobně samy o sobě průlom nepřinesou. Íránci cítí početní převahu různorodých účastníků s rozličnými agendami. USA musí prostředí nově nastavit, aby Íránu usnadnily nalezení kompromisu.

USA by měly usilovat o dvojstranné rozhovory. Jedno ponaučení, jež nabízejí dřívější američtí prezidenti, tkví v hodnotě přímých styků na vysoké úrovni s klíčovými protivníky. Samozřejmě, osobní setkání mezi prezidentem Barackem Obamou a ajatolláhem Alím Chameneím se jeví jako absurdní představa – dnes. Mohlo se ale roku 1969 zdát absurdnější jiné setkání než schůzka Nixona a Mao Ce-tunga, k níž pak v roce 1971 došlo? USA a Írán musí zahájit cestu k širokým bilaterálním diskusím o světonázorech, regionální bezpečnosti a plánech na zlepšení vzájemného porozumění s cílem minimalizovat neshody.

I když teď přímé rozhovory mezi USA a Íránem probíhat nebudou, je potřeba současná jednání přetvořit. Skupina S5+1 by měla s Íránem nadále vyjednávat o jeho programu obohacování uranu, zatímco Mezinárodní agentura pro atomovou energii by s ním měla jednat o posílení transparentnosti jeho jaderného programu. Íránci své problémy chtějí vyřešit přímo s MAAE a předejít jednáním ve stínu rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které na Írán uvalují sankce s cílem vynutit si přerušení obohacování.

Tato situace hovoří pro etapovitý postup. Zaprvé, během rozhovorů v Bagdádu může S5+1 usilovat o počáteční dohodu o budování důvěry, podle níž Írán dobrovolně ukončí obohacování na 20 % obsahu u štěpného izotopu U-235 a rozředí nebo vyveze své zásoby takového uranu, který má blíž ke zbrojnímu charakteru. Dále by mohla usilovat o zastavení činnosti v hlubinném zařízení k obohacování uranu ve Fordow výměnou za poskytnutí palivových tyčí pro íránský výzkumný reaktor a zmražení některých sankcí.

Zadruhé, skupina S5+1 by se pak mohla dohodnout, že bude souhlasit s určitým obohacováním jako pobídkou pro Írán, aby uzavřel paralelní dohodu s MAAE o silnější transparentnosti. Tyto paralelní kroky by proces přetvořily tak, aby bylo dosaženo klíčového cíle USA: zajistit, aby Írán dodržel fatwu (náboženský výnos) proti jaderným zbraním, vydanou samotným Chameneím.

Zatřetí, obě strany budou muset nastínit dlouhodobé cíle vyjednávání. Jelikož MAAE tlačí Írán k dohodám o větší transparentnosti, Írán chce vědět, kam takové dohody mohou vést, zejména co se týče sankcí.

Íránci tvrdí, že pokaždé, když udělají krok směrem ke spolupráci s USA, objeví se nový problém, který zlepšené vztahy zablokuje. Írán chce vědět, které sankce by výměnou za dnešní a budoucí ústupky mohly být odloženy, zmraženy či odvolány, neboť se obává, že USA budou v uvalování sankcí pokračovat s odkazem na lidská práva, bezpečnost a další důvody.

USA zase na Írán pohlížejí jako na licoměrného a nespolehlivého vyjednavače, který chce získat jaderné zbraně a rozhovory nebere vážně. Nadešel čas otestovat záměry Íránu dosažením jisté obdoby dvoufázových dohod, které jsme zde načrtli – určitým dlouhodobějším, postupným procesem s recipročními aktivitami, v němž každá ze stran musí něco dát, aby dostala, o co usiluje.

Konečně i při povlovném pokroku u íránského jaderného programu bude zapotřebí širších diskusí k řešení řady nejaderných otázek, jež ohrožují regionální stabilitu. V současnosti neexistuje žádné fórum, kde by se hovořilo o Afghánistánu, Iráku, obchodu s drogami, bezpečnosti v Perském zálivu, nouzových komunikačních kanálech k prevenci neúmyslného konfliktu a o pramenech hluboké nedůvěry a neporozumění.

Některých těchto debat se mohou účastnit zástupci států, které nejsou součástí S5+1, včetně vlád, jež mají s Íránem těsnější vztahy. K zajištění diskusí o těchto širších otázkách by USA a další měli zvážit možnost jmenování zvláštního vyslance – snad bývalého ministra zahraničí pod záštitou OSN – s cílem zapojit Írán novými způsoby.

Kdyby se do čela snah o přetvoření rámce a procesu, jehož prostřednictvím USA a další země hovoří s Íránem, postavil Obama, dosáhnout pokroku by bylo snazší. Istanbulské rozhovory otevřely dveře prvotní průlomové dohodě – byť jde jen o první krok. Teď mají USA příležitost nastolit nové způsoby hledání společné řeči a dosahování trvalejších politických řešení.

Z angličtiny přeložil David Daduč

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (4)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedIvan Azymov

    '..progress would become easier.'

    Progress in what, exactly?  And for whom?

    Iranians are NOT interested in conquest disguised as 'Democracy'.  They are not interested in occupation disguised as 'help'.  And they are not interested in becoming a colony disguised as yet another addition to an 'alliance'.

    The IAEA has not found n iota of weapons-grade material despite numerous inspections to every location deemed suspect. Yet, the U.S. insists Iran is lacking in cooperation.

    Logic dictates the conflict is not about the thinly veiled argument of non-cooperation, but instead, it is about control.

    Iran understands this, and clearly sees past the subterfuge purported by the U.S., and thus maintains itself on guard (and rightly so). Regardless of attempts at reconciliation, if the philosophies on both sides remain the same (a likely possibility), the end solution will also amount to the same: confrontation.

    It is surprising to see the same errors repeated time and again to this day--should the U.S. keep pressing for control in the Middle East, despite the existing differences amongst the arab-speaking countries, said push for dominance may have the opposite effect: unification in order to prevent conquest by a foreign power.

    In the 1960s, an initiative to permanently limit nuclear armament to a few 'select' countries was launched. The initiative was flawed from the beginning, given that Russia was included as a matter of consequence.

    I recall being astonished at the arrogance of such an initiative. Knowledge cannot be systematically and indefinitely supressed--humanity simply does not function in that manner.

    Numerous present (and past) 'world leaders' subscribe to the fallacy of absolute control. They refuse to accept the fact that provided time, discoveries and accomplishments are duplicated--even in isolation. They also purport to respect sovereignty, though their actions speak volumes to the contrary. Unless the U.S. and allied countries accept these facts (and subsequently conduct themselves in a manner which accommodates the actuality and right of sovereign states), the end result will always be conflict. Regrettably, in light of the unchanging pattern, the inevitable escalation may prove to be catastrophic--for all involved.


    1. CommentedKevin Lim

      You suggest the real issue is control. Arguable. But you then suggest that we should not aim for total control.

      If ever there was an area of knowledge for which total control is required, it is the technology behind building a nuclear weapon.

      Your objections are both philisophical (we must respect state sovereignty) and practical (they are gonna figure it out sooner or later). Your philosophical argument assumes that state sovereignty is inviolate. But international law has never recognised state sovereignty as something so absolute e.g. A state can not hide behind state sovereignty to perpetuate genocide. When it comes to nuclear weapons, the stakes are so large that state sovereignty should not, cannot be a defence. You object to the hypocrisy that some states are permitted such weapons. Granted, but that is a practical concession not a philosophical one. Once a state develops a significant nuclear arsenal, in the ultimate analysis who has the leverage to compel it to relinquish it? So is it hypocritical? Yes, but you are just gonna have to get over it because every new state that possesses such weapons results in creating more flash points and more global instability as power relationships try to reach a new equilibrium.

      As for your practical argument, that is simply countered. The development of nuclear weapons is not something that governments accidentally stumble upon. It is a deliberate choice. And like all deliberate choices it can be influenced. Iran is seeking such weapons because it fears (rightly) that the US is seeking regime change. It is of course not entirely innocent in that affair but thats an argument for another time. With the right incentives e.g. assurances of non-interference, ending of sanctions, and the right disincentives e.g. further sanctions, perhaps it can be convinced that it can reach an accomodation with the West that does not involve having the Bomb. We may already be seeing the beginnings of that accomodation - Khamanei has recently declared possession of such weapons as a "grave sin" a position that it will be hard to back track from, and in Israel policy makers are openly saying that Iran is not seeking the Bomb. A face-saving accomodation can be reached which would allow Iran to have nuclear energy with the assurances that the world needs that it cannot easily turn that technology to warlike ends.

Featured