WASHINGTON, DC – Nedávné evropské turné senátora Baracka Obamy naznačuje, že illinoiský senátor je evropským favoritem na příštího amerického prezidenta. Evropané by ale neměli očekávat přespříliš. Byť by Obama zřejmě v transatlantickém diskurzu obnovil zdvořilost a slušnost, zdroje tření jsou hlubší. Geopolitické zájmy Evropy a Ameriky se vzdalují a je dost dobře možné, že to tak bude i nadále, ať už je prezidentem kdokoli.

K zastavení tohoto postupného odcizování bude zapotřebí změn v postojích a politickém přístupu na obou březích Atlantiku. Spojené státy budou muset přestat vymezovat své transatlantické zájmy ve smyslu svého hegemonického pohledu a Evropa bude muset přijmout úplnější zodpovědnost za svůj vlastní region.

Označení zájmů za „geopolitické“ podtrhuje vliv geografie na formování těchto zájmů. Jak se kdysi proslule shodli Charles de Gaulle a Winston Churchill: „Nakonec platí, že Velká Británie je ostrov, Francie mys kontinentu, Amerika jiný svět.“ Oba si byli vědomi, že Lamanšský průliv byl po staletí ohromnou geopolitickou překážkou trvalého sdílení zájmů mezi Británií a Francií. Jestliže takovou překážku představuje průliv, trvalé vazby přes Atlantský oceán nepůsobí věrohodně.

Jinými slovy, z tohoto pohledu je dvěma nejbohatším a nejmocnějším ekonomickým prostorům, Evropské unii a USA, souzeno být soupeři, i když jsou spojenci.

Po většinu dvacátého století podpíral americké spojenectví s částmi Evropy společný nepřítel. Tento nepřítel ovšem rovněž pocházel z Evropy – nejprve Německo, pak Rusko. Sdílený transatlantický geopolitický zájem tudíž spojoval USA s částí Evropy proti její jiné části.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stála transatlantická aliance před novou realitou. Zájmy EU i USA se zeširoka nově definovaly. Bez rozsáhlé přítomnosti sovětské armády v půlce Německa už Evropa nebyla pevně rozdělená na západní a východní hemisféru. Ožila Mitteleuropa a Německo se znovu sjednotilo. Západní Evropa se ze „společenství“ vyvinula v „unii“ a síla vázanosti tamních států na americkou ochranu ochabla.

Sovětský zánik pobídl politické elity USA k vytvoření „unipolárního“ pohledu na globální postavení a zájem Ameriky. Tento trend se urychlil, když se současná Bushova vláda pokusila na základě „války proti teroru“ vybudovat jednostrannou globální hegemonii, což vyvolalo narůstající znepokojení ve „staré Evropě“.

Zatímco americká invaze do Afghánistánu se všeobecně považovala za oprávněnou, angloamerický vpád do Iráku vyvolal otevřenou roztržku mezi USA a jejich dvěma významnými kontinentálními spojenci, Francií a Německem, podporovanými Ruskem a Čínou. V opozici vůči americkým aspiracím na celosvětovou hegemonii se znenadání objevil velký eurasijský blok, který byl předzvěstí nové proměnlivosti geopolitických vztahů, ne-li tektonickým posunem v příslušnosti k táborům.

Účinnost francouzsko-německého odporu vůči americké hegemonii však zmírňovaly reakce ostatních evropských států. Ministerský předseda Velké Británie Tony Blair udělal vše pro oživení Churchillova zvláštního vztahu, k Británii se přidala Itálie a Španělsko, společně s téměř všemi státy nové Evropy. Francouzsko-německý pár už nemohl tvrdit, že mluví za EU jako celek. Evropské plány na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a užší obrannou spolupráci se zdály být nelítostně zdiskreditované.

Evropa však, zdá se, ve své opozici vůči americkým unipolárním politikám a aspiracím pomalu získává na soudržnosti. Bush zase po svém znovuzvolení v roce 2004 začal být smířlivější. Blairův odchod zanechal Bushe v sílící diplomatické izolaci, přičemž změny vlád v Berlíně a Paříži vyústily ve zlepšení jen navenek. Zhoršující se ekonomická situace doma přinesla přísnější omezení amerických intervencí v zahraničí.

Je těžké odhadovat, kam současné neklidné transatlantické zmírnění napětí roku 2008 povede. Dnes je zřejmé, že evropské a americké geopolitické zájmy nejsou automaticky v souladu. Evropané nepřijímají strategickou vizi Bushovy vlády a USA tuto vizi nedokáží bez evropské podpory uskutečnit.

Příčiny evropského přeběhlictví jsou obrovskou měrou geopolitické. Na východ od Evropy leží Rusko, na jihu muslimský svět. Evropa potřebuje dobré vztahy s oběma, aby dokázala pronikat na rostoucí trhy, těžit ze zdrojů surovin a energií a zajistit si vlastní domácí stabilitu, leč mnozí Evropané jsou přesvědčeni, že americké politiky v těchto regionech probouzejí nepřátelství. Za těchto okolností transatlantické spojenectví přežívá spíš ze setrvačnosti než na základě upřímně sdílených zájmů.

Může něco dřívější transatlantickou harmonii obnovit? Energické oživení ruského imperialismu anebo válka civilizací s muslimským světem by se mohly stát tak zdrcující hrozbou, že by vyděšená Evropa navázala na svou závislost na Americe z dob studené války. Evropa ale po přijetí takové budoucnosti nijak nedychtí. Bude zřejmě dbát na to, aby si Ameriku neznepřátelila, ale vynasnaží se vybudovat si s regionálními sousedy vztahy založené na spolupráci.

Samozřejmě že to, jak Amerika definuje svou úlohu ve světě, se může změnit. Běh událostí americká unipolární očekávání nepotvrdil. Ba k této vizi nyní existuje značný odpor i v samotných USA.

Dnes se však ve Washingtonu koncentruje příliš mnoho moci, takže ji nelze zkrotit v čistě národním ústavním rámci. Domácí soustava brzd a rovnováh potřebuje souvztažnou rovnováhu moci v zahraničí. Největším poválečným úspěchem Evropy je, že si v regionálním měřítku dokázala vybudovat systém vyváženého státu.

Zavádění tohoto systému silně záviselo na podpoře Ameriky. Možná že je na čase, aby Evropa tuto laskavost opětovala. Hledání rovnováhy je, zdá se, vždycky nezbytné, dokonce i mezi přáteli. Ba mezi přáteli má hledání rovnováhy větší naději na úspěch. Nelze brát za samozřejmost, že se Evropě podaří najít vůli, prostředky a smělost, které potřebuje, aby se úkolu dokázala zhostit. Jako zřejmé se ovšem jeví to, že soudržná a silná Evropa udržující dobré vztahy se sousedy nebude snadno zapadat do vzorce úzkého transatlantického spojenectví s Amerikou aktivně usilující o světovou hegemonii.