Po loňských teroristických útocích debaty a protesty proti globalizaci na chvíli utichly. Toto ticho ale neznamená, že je nadobro po nich. Jak se bude situace normalizovat, protesty proti globalizaci se zase vrátí. Podíváme-li se trochu do historie, možná je potom i lépe pochopíme.

U historiků vyvolává globalizace pronikavý pocit déjŕ vu : na stejném místě jsme totiž byli i před sto lety. Lidstvo už znalo nejen materiální pokrok či nové technologie jako automobil, telefon nebo psací stroj, ale zažilo už i protesty proti světu, který se začal vymykat tradičním politickým institucím.

Stejně jako tehdy i dnes sledujeme největsí odpor v bohatých průmyslových zemích, nikoli v okrajových chudých zemičkách, jež jsou tradičně chápány jako předmět kapitalistického vykořisťování. Byly to rozvinuté země, které zavedly sazby proti ,,nekalé`` konkurenci z ciziny. Centrální banky byly pověřeny správou nepřístojných kapitálových toků. Migrační politika se značně zpřísnila a některé země, kam proudilo nejvíce emigrantů, začaly zvažovat přistěhovalecké kvóty a pravidla pro výběr imigrantů.

Proces integrace nejdříve narusila první světová válka a nakonec zcela zničila velká hospodářská krize. Příčinou byla série několika neblahých soků: ochrana dovozních sazeb, nakažlivá finanční panika, která se rozsířila z periférií do samého středu světového finančního systému a obrat k ekonomickému nacionalismu a autarkii. Ze záchranné sítě proti nadměrné globalizaci se po první světové válce stala gigantická past, která skrtila světovou ekonomiku.

Nejpozoruhodnějsí vlastností odporu vůči globalizaci je, že dávají vzniknout kuriózním politickým aliancím mezi levicí a pravicí. Na konci 19. století, kdy moc pozemkové slechty začala podrývat konkurence levnějsího obilí a dalsích potravin ze zámoří a ceny a nájemné farem klesaly, zmobilizovala aristokracie, aby zabránila svému pádu, malé farmáře, řemeslníky a malovýrobce, kteří s touto elitou sdíleli přesvědčení, že neomezená konkurence je skodlivá. Pro tyto skupiny byla globalizace víceméně totéž co přerozdělování.

Na straně levice se stále četnějsí dělnická třída snažila využít politickou moc ke změně hospodářských vztahů - k zavedení progresivnějsí daňové politiky či ke zrusení tarifů a sazeb, jež chránily starý režim. Tyto pokrokové síly rovněž odsuzovaly a kritizovaly mezinárodní kapitalismus a to, jak nerespektuje pracovní podmínky a standardy. Německý sociolog Max Weber se proslavil svým varováním o katastrofických důsledcích pokračující polské emigrace do Německa. ,,Kapitalisticky dezorganizované ekonomiky,`` napsal jakoby dnes, ,,se mohou dostat do takových situací, v nichž ta vyssí kultura nevítězí, nýbrž prohrává svůj existenční boj s kulturami nižsími.``

V politickém středu - obléhaném z obou stran antiglobalizačními reakcemi levice i pravice -vnímala liberální podnikatelská elita výsledek ekonomického otevírání se, či globalizace, jako nanejvýs prospěsný. Neslo tedy o tradiční dvojstranné rozstěpení, nýbrž o trojí rozpor: mezi konzervativci, kteří byli proti globalizaci, liberály, kteří byli pro globalizaci, a levičáky, kteří globalizaci chápali jako přerozdělování.

Když pak v meziválečném období doslo k radikalizaci obou krajů politického spektra - antiinternacionalistická pravice se posunula k fasismu, levice ke komunismu -, demokratická politika byla ochromena.

Po větsí část poválečného období nebyly tyto rozdíly vidět, protože jak levice, tak pravice bojovala o přerozdělování v rámci svých národních ekonomik. Stará trojí polarizace se znovu vynořila až s novou vlnou globalizace. Je zde opět protimezinárodní pravice, jež sehrála svou nezanedbatelnou úlohu ve vsech hlavních průmyslových zemích a jež se snaží chránit existující prosperitu a vlastnická práva před vrtochy mezinárodních trhů.

Protekcionistické antiglobalizační pohnutky levice jsou sice více vidět v odborových hnutích než v politických stranách, ale přesto se mohou významně podílet na politických programech. Pro odbory je nová pravice novou platformou pro projev její podpory. Mezinárodní konkurence je totiž pro ně velkou hrozbou, neboť dovoz nebo přistěhovalci mohou lehce snížit mzdy méně kvalifikovaných dělníků. Požadavek eliminovat důsledky této ,,nekalé konkurence`` je tudíž přenesen na politický střední proud, tj. středolevicové strany, jako jsou francouzstí socialisté nebo američtí demokraté. Strach z nižsích mezd nahrává vzniku sirsí koalice, kterou spojuje odpor vůči globalizaci, jež je namířen proti nadnárodním korporacím a mezinárodním finančním institucím.

V moderním politickém středu se nachází něco, co se podobá onomu ohroženému liberálnímu řádu Evropy konce 19. století: politické hnutí elity, která globalizací vítá, neboť z ní profituje. Patří do ní ti, které cynici označují nálepkou ,,člověk z Davosu``.

Je jen velice málo pravděpodobné, že by si takový program - takto prezentovaný - dokázal kdy získat oblibu sirsího voličstva. Náklady globalizace a nevole, jíž globalizace s sebou přinásí, jsou přílis vidět. Strana, pro kterou je hlavním bodem jejího programu liberalizace a otevírání se, jen málokdy přiláká více než deset procent voličů, jak se podařilo německé liberální straně svobodných demokratů. Když v roce 1997 získala v polských parlamentních volbách Strana svobody Leszka Balcerowicze třináct procent hlasů, byl to obrovský úspěch. Ovsem v loňských volbách měla už jen pět procent - a přiblížila se tak ,,normální`` míře podpory liberálního politického hnutí.

Tato nová politika vyvolává pocity zoufalství a bezmocnosti. Vsechna dřívějsí hnutí 20. století jsou dnes u konce s dechem: klasický konservatismus proto, že svět se mění přílis rychle, než aby stagnace dávala smysl či někoho přitahovala; klasický socialismus proto, že rychlost změn narusila tradiční pozici dělnictva úplně stejným způsobem.

Krach těchto dvou uznávaných, avsak zastaralých názorů otevírá bránu novému populismu, opírajícího se o mocnou vlnu nesouhlasu s globalizací. Staronová politika hledí dovnitř a líbí se jí myslenka oživení národa coby ochranného valu proti cizímu zboží, cizím přistěhovalcům a cizímu vlastnictví. Tato politika je nebezpečná a destruktivní a z velké části nese odpovědnost za ohavnosti, jež se v Evropě udály v první polovině 20. století.