Friday, April 25, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Nový německý problém

Německo se chystá volit svého příštího kancléře. Dva hlavní kandidáti na tento úřad, Bernard Schröder a Edmund Stoiber, se shodují na jedné věci, a to na snížení nezaměstnanosti. Za poslední dvě desetiletí proměnila nezaměstnanost celou Evropu a Německo zvlášť v sociologickou časovanou bombu. Co budou nezaměstnaní - především dlouhodobě nezaměstnaní, kteří si už jen matně vzpomínají na doby, kdy se zapojovali do pracovního procesu - dělat se sebou a svým časem? Co se stane s důvěrou ve vlády, které tento problém nedokáží řešit?

Je snadné zapomenout na to, že před pouhými padesáti lety byla Evropa jedním z nejbouřlivějších míst na zemi. Předchozích čtyřicet let strávila Evropa vzájemným zabíjením, které svými rozměry nemá v dějinách obdoby. Západní Evropa po roce 1950 se na tomto pozadí zdála až neuvěřitelně klidná a stabilní, a to i přesto, že padla čtvrtá francouzská republika a že Portugalsko, Spanělsko a Řecko se přeměnily z diktatur v demokracie.

Nejpozoruhodnější transformací ale prošla Spolková republika Německo. Každý, kdo zná německé dějiny od roku 1800, užasne nad tím, s jakou vervou národ, který povstal z totální porážky v roce 1945, přijal za své to, co předcházející generace vesměs považovaly za "nevhodné" anglo-francouzské politické a ekonomické modely. Bez míru a stability, které tyto modely přinesly Německu - největší jazykové skupině na západ od Ruska -, si už vlastně ani nedokážeme představit mír a stabilitu Evropy jako celku.

Německo zčásti vděčí za svou transformaci kombinaci tří faktorů: rezervě nevyužitých technologických příležitostí, které přispěly k rychlému růstu příjmů, téměř plné zaměstnanosti a státu, který užitek z růstu sdílel prostřednictvím řady veřejných programů (jež nesloužily jedné třídě či zájmu jako nástroj pro soustřeďování moci a bohatství). Významnou roli sehrály samozřejmě i další doprovodné faktory - vzpomínka na nacistickou katastrofu, příklad života na východ od železné opony, potenciální hrozba ze strany Stalina a jeho pozdějších dědiců. Ovšem skutečnost, že tento systém fungoval téměř pro každého, byl onou hlavní vzpěrou, která kostel držela pohromadě.

K úlevě všech se politická demokracie a smíšené tržní ekonomiky ukázaly v sedmdesátých letech jako vysoce odolné vůči ropným šokům. Příjmy stagnovaly, ale institucionální řád přežil. A přežil také vysokou a dlouhodobou nezaměstnanost, která přišla pak. Ve Spolkové republice, kde se nezaměstnanost stále drží na úrovni z počátku osmdesátých let, bylo neúspěšné řešení tohoto problému kompenzováno jinými úspěchy. Na počátku let devadesátých došlo ke znovusjednocení Německa a k eliminaci více než mírných inflačních rizik. S koncem devadesátých let pak přišla hlubší evropská integrace, jež vyvrcholila Evropskou měnovou unií.

Stručně vzato, omluvit marné úsilí snížit nezaměstnanost lze minulostí: Evropa měla před sebou jiné, naléhavější problémy a příležitosti. Ovšem jaký naléhavý problém nebo atraktivní příležitost čeká dnes? Úspory občanů už inflace neohrožuje. Německo je sjednocené. Měnová unie byla završena. Ten, kdo bude předsedat příští německé vládě, bude nezaměstnanost muset řešit, a to jak kvůli ekonomicky nejzranitelnější části obyvatelstva, tak proto, aby se důvěra občanů ve stávají systém neztenčovala.

Bohužel ten, kdo vyhraje volby - ať už Schröder nebo Stoiber -, bude vůči tomuto problému střednědobě zcela bezmocný. Německá komise pro zaměstnanost delší dobu volá po plošných reformách trhu práce a sociálního zabezpečení, ale realizovat je bude těžké pro jakoukoli vládu. Odstranění restrikcí na straně nabídky, které jsou příčinou "klasické" nezaměstnanosti, přivodí do budoucna bez zvýšené poptávky soukromého sektoru pouze vysokou "keynesiánskou" nezaměstnanost.

O to se měla postarat evropská integrace, která už několik desítek let pohání hospodářský růst v souvislosti s tím, jak si firmy při pohledu na šíři kontinentu uvědomují možné úspory z rozsahu. Kde je tedy růst vedený poptávkou? Evropská centrální banka (ECB) jako by se více zajímala o udržení úrokových sazeb na takové výši, aby nesolventní firmy přivedla k bankrotu, než o prosazování vyšší zaměstnanosti.

Poptávka soukromého sektoru stagnuje a Evropská komise chce, aby vláda fungovala jako zaměstnavatel poslední instance. Jenže Pakt stability a růstu, který je součástí Maastrichtské dohody, zakazuje fiskální deficity vyšší než 3 procenta HDP - a Německo přitom na tento strop už dosahuje. Pokud budoucí vláda nebude dostatečně troufalá a bez okolků tento pakt neporuší, její jedinou alternativou bude zvýšení daní, což by jen prodloužilo samotný pokles poptávky soukromého sektoru, právě díky kterému je nezaměstnanost tak vysoká.

Nebýt Paktu stability a růstu, mohl by poptávku, potřebnou ke snížení nezaměstnanosti, zajistit keynesiánský, na výdajích založený program. Problém by byl vyřešen jednou provždy, kdyby ECB byla ochotna riskovat tento obchod s vládami: pokud liberalizujete produktové trhy a zpružníte trhy práce, my snížíme úrokové sazby a povolíme vyšší výdaje k dosažení cíle téměř plné zaměstnanosti. Jenže protože jsou ECB a Pakt stability tím, čím jsou, jsou i obě německé strany tím, čím jen mohou být: sochařem, který slíbil, že přes noc vytesá z mramoru sochu, ale ztratil dláto.

Pro bezprostřední obavy není přílišný důvod. Sociologická časovaná bomba snad bude jen tikat dál. Jak napsal Adam Smith, "v každém národě jsou haldy trosek." Jenže i když se poválečný institucionální pořádek v západní Evropě historicky osvědčil téměř zázračně, voliči mají užší vidění a zajímají je soukromější věci. Strany, režimy i institucionální pořádek budou hodnotit podle odpovědi na otázku: "Co jste pro mě v poslední době udělali?" Avšak velký úkol reunifikace a evropské integrace patří už do německých dějin, a tak budoucí německé vlády budou stále častěji nuceny odpovídat: "Moc ne."

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured