NEW HAVEN – Ekonomie je na počátku revoluce, již lze vystopovat až k nečekanému prameni: lékařským fakultám a jejich výzkumným zařízením. Neurověda – nauka o tom, jak skutečně funguje mozek, tělesný orgán, jejž má člověk v hlavě – začíná měnit způsob uvažování o tom, jak se lidé rozhodují. Nová zjištění nevyhnutelně změní způsob našeho přemýšlení o tom, jak fungují ekonomiky. Krátce, jsme na úsvitu „neuroekonomie“.

Snahy propojit neurovědu s ekonomií se objevily povětšinou až v posledních několika letech a vývoj neuroekonomie je stále v raných fázích. Její zrod ale probíhá podle určitého vzorce: revoluce ve vědě obvykle přicházejí z naprosto nečekaných míst. Vědecký obor se může změnit v neplodný, nejsou-li na obzoru žádné zásadně nové badatelské postupy. Učenci natolik uvíznou ve svých metodách – v jazyce a předpokladech zavedeného přístupu k dané disciplíně –, že se jejich výzkum začne opakovat nebo zbezvýznamní.

Pak někdo, kdo s těmito metodami neměl nikdy nic společného, nadnese něco vzrušujícího – nějakou novou myšlenku, která zaujme mladé badatele a hrstku obrazoboreckých starších vědců, kteří projeví ochotu poučit se od jiné vědy a z jejích odlišných výzkumných metod. V určitém okamžiku tohoto procesu se zrodí vědecká revoluce.

Neuroekonomická revoluce zcela nedávno překonala několik stěžejních milníků, zejména loňskou publikací knihy neurovědce Paula Glimchera Základy neuroekonomické analýzy – což je kousavá obměna názvu Základů ekonomické analýzy, klasického díla Paula Samuelsona z roku 1947, které přispělo ke spuštění dřívější revoluce v ekonomické teorii. Samotný Glimcher teď získal místo na katedře ekonomie Newyorské univerzity (kde zároveň pracuje v Centru pro neurovědy).

Z pohledu většiny ekonomů však Glimcher mohl třeba přiletět z vesmíru. Vždyť má doktorát z katedry neurověd lékařské fakulty Pensylvánské univerzity. Neurovědci jako on navíc provádějí výzkum, který je zřetelně za hranicí teritoria, v němž se jejich konvenční kolegové cítí v intelektuálním bezpečí, neboť se některé ústřední koncepce ekonomie snaží rozvíjet tím, že je spojují s konkrétními strukturami mozku.

Velká část moderní ekonomické a finanční teorie je založena na předpokladu, že lidé jsou racionální, a že tudíž systematicky maximalizují své štěstí či – řečí ekonomů – svůj „užitek“. Když se tématu v roce 1947 chopil Samuelson, nezkoumal fungování mozku, ale spoléhal na „projevené preference“. Cíle lidí odhalíme, jedině když budeme sledovat jejich ekonomické aktivity. Generace ekonomů pod Samuelsonovým vedením neopíraly své výzkumy o tělesnou strukturu, z níž myšlení a chování vychází, nýbrž pouze o předpoklad racionality.

Glimcher je proto vůči převažující ekonomické teorii skeptický a snaží se pro ni najít v mozku fyzický základ. „Měkkou“ teorii užitku chce proměnit v „tvrdou“ tím, že objeví mozkové mechanismy, z nichž vychází.

Konkrétně chce Glimcher určit mozkové struktury, které zpracovávají klíčové složky teorie užitku, když lidé čelí nejistotě: „(1) subjektivní hodnotu, (2) pravděpodobnost, (3) součin subjektivní hodnoty a pravděpodobnosti (předpokládanou subjektivní hodnotu) a (4) neurovýpočetní mechanismus, který z možností vybírá ten prvek, který má nejvyšší ‚předpokládanou subjektivní hodnotu…‘“

Přestože už Glimcher a jeho kolegové odhalili dráždivé důkazy, většinu základních mozkových struktur ještě nenašli. Možná je to tím, že takové struktury jednoduše neexistují a celá teorie maximalizace užitku je mylná anebo přinejmenším potřebuje zásadní revizi. Je-li tomu tak, už samo takové zjištění by ekonomií otřáslo až do základů.

Dalším směřováním, které neurovědce vzrušuje, je to, jak se mozek vyrovnává s nejasnými situacemi, kdy nejsou známé pravděpodobnosti a scházejí další podstatné informace. Bylo už objeveno, že oblasti mozku používané k řešení problémů při zřetelných pravděpodobnostech se liší od těch, které se využívají při neznámých pravděpodobnostech. Tento výzkum nám může pomoci pochopit, jak lidé řeší nejistotu a riziko kupříkladu na finančních trzích v časech krize.

John Maynard Keynes měl za to, že k většině ekonomických rozhodnutí dochází za nejasných situací, při nichž pravděpodobnosti nejsou známé. Dospěl k závěru, že velkou část našeho hospodářského cyklu ovládají výkyvy „životního elánu“, čehosi mentálního, čemu ekonomové nerozumějí.

Ovšemže, problém s ekonomií je v tom, že často existuje tolik výkladů krize, kolik je ekonomů. Ekonomika je mimořádně komplikovaná struktura a její pochopení závisí na porozumění jejím zákonům, regulacím, obchodním postupům a zvykům, bilancím a mnoha dalším podrobnostem.

Přesto je pravděpodobné, že jednou budeme vědět mnohem víc o tom, jak ekonomiky fungují – či selhávají – díky tomu, že lépe porozumíme fyzickým strukturám, které jsou základem činnosti mozku. Z těchto struktur – sítí neuronů, které mezi sebou komunikují skrze axony a dendrity – vychází dobře známá analogie mezi mozkem a počítačem – sítí tranzistorů, jež mezi sebou komunikují skrze elektrické kabely. Další analogií je ekonomika: síť osob, které mezi sebou komunikují pomocí elektronických a dalších spojů.

Mozek, počítač a ekonomika: ve všech třech případech jde o zařízení, jehož účelem je řešit zásadní informační problémy při koordinaci činností jednotlivých prvků – neuronů, tranzistorů či jedinců. Jak zlepšujeme své porozumění problémům, jež řeší kterékoli z těchto zařízení, – a způsobům, jimiž při tom překonává překážky –, dozvídáme se něco cenného o všech třech.