47

Nerovnost zabíjí kapitalismus

LONDÝN – Panuje všeobecná shoda, že krizi z let 2008-2009 způsobily nadměrné bankovní půjčky a že neschopnost náležitě se z této krize zotavit pramení z odmítavosti bank půjčovat, protože mají „narušené“ účetní rozvahy.

Typický příběh, který silně upřednostňují stoupenci Friedricha von Hayeka a rakouské ekonomické školy, zní takto: banky před krizí půjčovaly dlužníkům víc peněz, než by byli jinak připraveni půjčovat střadatelé, a to díky nadměrně levným penězům poskytovaným centrálními bankami, zejména americkým Federálním rezervním systémem. Komerční banky, které disponovaly hojností peněz od centrálních bank, poskytovaly úvěry na mnoho nezdravých investičních projektů, přičemž exploze finančních inovací (zejména derivativních nástrojů) toto úvěrové šílenství ještě více přiživila.

Obrácená pyramida dluhu se zhroutila ve chvíli, kdy Fed zvýšil úrokové sazby, a konečně tak učinil nezřízeným výdajům přítrž. (Fed tehdy zvýšil svou základní sazbu federal funds rate z 1% v roce 2004 na 5,25% v roce 2006 a na této úrovni ji držel až do srpna 2007. V důsledku toho se zhroutily ceny nemovitostí a zanechaly za sebou řadu bankovních zombií (jejichž závazky dalece přesahovaly aktiva) a zruinovaných dlužníků.

Zdá se, že problémem dneška je otázka, jak bankovní úvěry znovu nastartovat. Poškozené banky, které nechtějí půjčovat, je nutné nějakým způsobem „zahojit“. Takový byl účel obrovských bankovních sanací v USA a Evropě, po nichž následovalo několik kol „kvantitativního uvolňování“, kdy centrální banky natisknou peníze a řadou různých neortodoxních kanálů je napumpují do bankovní soustavy. (Hayekovci proti tomu vznášejí námitky a tvrdí, že jelikož krizi způsobil nadbytek úvěrů, nelze ji překonat dalšími úvěry.)

Současně došlo všude na světě ke zpřísnění regulačních režimů, aby se bankám zabránilo znovu ohrozit finanční soustavu. Například Bank of England dostala vedle původního mandátu dohlížet na cenovou stabilitu také nový úkol v podobě udržování „stability finanční soustavy“.

Tato analýza se sice jeví jako přijatelná, ale závisí na přesvědčení, že pro ekonomické zdraví je podstatná nabídka úvěrů: příliš mnoho peněz ekonomiku rozvrátí a příliš málo peněz ji zničí.

Člověk se však může přiklonit i k jinému názoru, který tvrdí, že klíčovým ekonomickým motorem není nabídka úvěrů, nýbrž poptávka po nich. Banky koneckonců mají půjčovat oproti dostatečnému zajištění a rostoucí ceny nemovitostí před krizí toto zajištění poskytly. Nabídka úvěrů byla jinými slovy výsledkem poptávky po nich.

To staví otázku původu krize do poněkud jiného světla. Na vině nebyli ani tak predátorští poskytovatelé úvěrů jako spíše neuvážliví či oklamaní dlužníci. Vyvstává tedy otázka: Proč si lidé chtěli tolik půjčovat? Proč poměr zadlužení domácností k příjmům vyskočil ve dnech před recesí do bezprecedentních výšin?

Shodněme se na tom, že lidé jsou chamtiví a vždy chtějí víc, než si mohou dovolit. Proč se však tato „hamižnost“ projevila v tak maniakální míře?

Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme se podívat na to, co se dělo s distribucí příjmů. Svět setrvale bohatl, avšak distribuce příjmů uvnitř jednotlivých zemí byla stále nerovnoměrnější. Příjmový medián v posledních 30 letech stagnoval, nebo dokonce klesal, přestože HDP na obyvatele rostl. To znamená, že gigantickou část příjmů z růstu produktivity inkasovali bohatí.

A co relativně chudí lidé v dnešním světě zvyšujících se standardů udělali, aby „nebyli za žebráky“? Udělali to, co chudí dělají vždy: zadlužili se. V dřívějších dobách se lidé zadlužovali zastavárníkům; dnes se zadlužují bankám nebo úvěrovým společnostem. A protože jejich chudoba byla jen relativní a ceny domů raketově stoupaly, nechali je věřitelé spokojeně zabředat do stále většího dluhu.

Některé experty samozřejmě znepokojoval kolaps míry úspor domácností, ale málokdo si s tím dělal přehnané starosti. Milton Friedman v jednom ze svých posledních článků napsal, že dnešní úspory nabraly podobu domů.

Pro mě tento pohled na věc mnohem lépe než ortodoxní hypotéza vysvětluje, proč komerční banky navzdory všem penězům, které do nich centrální banky napumpovaly, nezačaly znovu půjčovat a proč hospodářské zotavení vyšumělo do ztracena. Stejně jako věřitelé před krizí nevnucovali veřejnosti peníze, nemohou ani dnes násilím nutit zadlužené domácnosti, aby si půjčovaly, nebo podniky, aby žádaly o úvěry na rozšíření výroby v době, kdy trhy stagnují nebo se zmenšují.

Stručně řečeno nelze zotavení ponechat na Fedu, Evropské centrální bance či Bank of England. Vyžaduje aktivní účast fiskálních stratégů. Naše sou��asná situace si nežádá věřitele poslední instance, nýbrž investora poslední instance, a tím mohou být pouze vlády.

Pokud se vlády se svou již tak vysokou úrovní zadlužení domnívají, že si nemohou půjčit další peníze od veřejnosti, měly by si půjčit od svých centrálních bank a tyto peníze samy utratit za veřejné práce a infrastrukturální projekty. Je to jediný způsob, jak znovu rozhýbat velké západní ekonomiky.

Kromě toho však nemůžeme pokračovat v systému, který umožňuje, aby se tak velká část národního příjmu a bohatství hromadila v tak malém počtu rukou. Pro dlouhodobé přežití kapitalismu bývá často nezbytné vzájemně dohodnuté přerozdělení bohatství a příjmů. Již brzy si toto ponaučení odneseme znovu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.