Stalo se módou prohlašovat, že národní stát ztratil ve světě místo. Spíše se tvrdí, že vlivem globalizace již jednotlivé státy nedokážou uplatňovat kontrolu nad vlastními záležitostmi. Musí se spojovat s ostatními, například v Evropské unii nebo ve sdruženích ASEAN či Mercosur, a musí stále více spoléhat na celosvětové instituce, jako jsou Organizace spojených národů, Světová banka a Světová obchodní organizace.

Takový názor je však riskantní. Při bližším zkoumání se navíc ukazuje jako pochybný, ne-li přímo mylný. Národní stát se svými silnými i slabými stránkami žije a má se čile k světu.

Máme-li začít jeho silnými stránkami, zůstává národní stát jediným politickým prostorem, v němž se daří ústavě svobody. Demokratický kredit organizací jako EU je pochybný a v případě OSN a dalších světových institucí zcela schází. Navíc se navzdory častému hledání nové identity – evropské, latinskoamerické nebo jiné, či dokonce jakési „světové občanské společnosti“ – cítí většina lidí doma ve vlastní zemi: v národním státě, jehož jsou občany.

Také migrace má obvykle podobu migrace do jiných zemí. Mnoho států v současnosti diskutuje o integraci migrantů. Co je potřeba k tomu, aby byl člověk Britem, Němcem nebo Američanem? Podobné debaty o přistěhovalectví mají logiku, pouze pokud uznáme, že občanství je definováno státy a pro státy.

Pro většinu lidí je to pozitivní stránka národního státu. Pro většinu lidí národní stát po více než dvě staletí byl a nadále zůstává relevantní jednotkou sounáležitosti a občanské angažovanosti. Je to kontext, v němž jsou naše svobody chráněny, či ničeny. Země osvobozené v roce 1989 od komunismu zajisté cítily, že obnovení národní suverenity a znovunabytí svobody jsou vzájemně provázané věci.

A přesto národní stát má a vždy měl i další, ošklivější tvář: nacionalismus. Nacionalistický impulz může být agresivní, nebo defenzivní, namířený proti jiným, nebo zahleděný do sebe. Každopádně však maří veškeré snahy o vytvoření mezinárodní komunity otevřených společností.

To byl problém v Iráku: národní stát se stal narušitelem míru v oblasti i mimo ni. V poslední době přitom získává půdu pod nohama méně násilný, ale neméně znepokojivý jev: oživení národního protekcionismu. Kolo obchodních jednání z Dauhá uvízlo na mrtvém bodě, protože rozvinuté země nechtějí otevřít své trhy levnějším výrobkům z rozvojových států, které se na oplátku snaží ochránit své nově zrozené průmyslové sektory. Mnozí účastníci dávají před otevřeným obchodem přednost privilegovaným vztahům.

V tomto ohledu EU často zavazovala. Dnes však virus nacionalismu nakazil i samotnou EU. Francie, Španělsko a Polsko se snaží udržet hlavní průmyslová odvětví pevně v „národních rukou“. Jednotný evropský trh je náhle zapomenut a kořeny zapouští návrat k rozdrobeným trhům.

Vezměme si například takzvanou „směrnici o službách“ Evropské komise. Ačkoliv svobodný pohyb pracovních sil představuje jednu ze „čtyř svobod“ jednotného trhu, řada členských zemí EU se snaží ochránit domácí trh práce tím, že tuto svobodu co nejdéle odkládá. Zejména Německo argumentuje tím, že vysoká nezaměstnanost pramenící ze znovusjednocení v roce 1990 si žádá uzavření trhu práce pro nové členské země východně od něj.

Takové trendy jsou nebezpečné. Z historického hlediska vedl protekcionismus často k hospodářskému konfliktu, který se může rychle proměnit v závažnější střety.

Příznaky nejsou dobré, dokonce ani v Evropě. Nedávný summit vedoucích představitelů EU se zabýval energetickou politikou – tedy oblastí, v níž spolupráce není jen vysoce žádoucí, nýbrž přímo nezbytná. A přesto dokonce i německá kancléřka Angela Merkelová – jasná Proevropanka – jela na summit s výslovným záměrem zabránit vytvoření dalších evropských mocností v tomto sektoru. Německo-ruská dohoda o vybudování plynovodu obcházejícího Polsko a Litvu, za kterou se v první řadě zasadil bývalý kancléř Gerhard Schröder, již uškodila polsko-německým vztahům, o evropské spolupráci nemluvě.

Kyvadlo politického názoru se možná na nějakou dobu vychýlilo příliš daleko v neprospěch národního státu a jeho role. Je to jeden z důvodů, proč tolik lidí cítí ve vztahu ke svým politickým vůdcům odcizení. Bylo by však nešťastné – ba přímo nebezpečné –, kdyby se nyní kyvadlo zhouplo zpět ke staromódnímu nacionalismu.

Národní státy jsou vítány; jde o důležité prvky liberálního uspořádání světa. Je však zapotřebí, aby byly otevřené kooperaci a koordinaci s ostatními. Musíme se mít na pozoru a odolat nástupu trendu připomínajícího vývoj v prvních letech dvacátého století – trendu, který rychle vedl ke globální katastrofě.