19

Interpretační struktura globálního oslabení

NEW HAVEN – Nedávné náznaky oslabení světové ekonomiky vedou mnoho lidí k otázce, nakolik pronikavá bude tato slabá hospodářská výkonnost v nadcházejících letech. Čeká nás vleklý globální pokles, nebo dokonce deprese?

Dnešní prognózy narážejí na ten stěžejní problém, že základní příčiny zpomalení jsou ve skutečnosti psychologické a sociologické a souvisejí s kolísavou důvěrou a měnícím se „životním elánem“, o němž píšeme s Georgem Akerlofem. Tvrdíme, že takové posuny odrážejí měnící se historie, epidemie nových interpretací a s nimi spojené světonázory, které se obtížně kvantifikují.

Ve skutečnosti většina profesionálních ekonomů nevidí vyhlídky globální ekonomiky nijak zvlášť chmurně. Šestého září například OECD zveřejnila prozatímní hodnocení krátkodobých globálních vyhlídek, v němž autor Pier Carlo Padoan suše poukazuje na „značná rizika“ na obzoru – jde o typický příklad jazyka nejistoty.

Problém tkví v tom, že statistické modely, které tvoří pracovní nástroj ekonomů, se nejlépe aplikují v normálních dobách, takže ekonomové rádi popisují situaci jako normální. Je-li současné zpomalení typické i pro jiná zpomalení v posledních desetiletích, pak můžeme předpovídat stejný typ zotavení.

Ve studii prezentované na jaře v Brookingsově institutu ve Washingtonu například James Stock z Harvardovy univerzity a Mark Watson z Princetonské univerzity představili nový „model dynamického faktoru“, jenž využíval data z let 1959 až 2011. Autoři se vyhnuli velké hospodářské krizi a prohlásili, že nedávné zpomalení ve Spojených státech se v podstatě ničím neliší od dřívějších zpomalení, pouze je větší.

Jejich model redukuje zdroje všech recesí na pouhých šest šoků – „ropný šok, šok monetární politiky, šok produktivity, šok nejistoty, šok likvidity/finančního rizika a šok fiskální politiky“ –, přičemž většinu poklesu po roce 2007 vysvětluje pouhými dvěma z těchto faktorů: nejistotou a likviditou/finančním rizikem. I když však tento závěr přijmeme, nezbývá nám než si položit otázku, co v nedávných letech způsobilo velký šok nejistoty a šok likvidity/finančního rizika a nakolik spolehlivě lze podobné šoky předvídat.

Zamyslíme-li se nad důkazy o vnějších hospodářských šocích v průběhu posledního roku či dvou, vytanou nám příběhy, jejichž přesný význam není znám. Víme jen, že je většina z nás slyšela už mnohokrát.

Na prvním místě mezi těmito příběhy figuruje evropská finanční krize, o které se mluví všude na zeměkouli. Prozatímní hodnocení OECD ji označilo za „nejvýznamnější riziko pro globální ekonomiku“. To se může jevit jako nepravděpodobné: proč by měla být evropská krize jinde tak důležitá?

Částečným důvodem je samozřejmě vzestup globálního obchodu a finančních trhů. Propojenost jednotlivých států se neprojevuje výlučně přímým dopadem na tržní ceny. Jistou roli pravděpodobně hraje i vzájemně se ovlivňující veřejná psychologie.

To nás přivádí k důležitosti příběhů – a zavádí nás to velmi daleko od statistické analýzy toho typu, jaký předvedli Stock s Watsonem. Psychologové zdůrazňují, že lidské myšlení má interpretační základnu: lidé si pamatují příběhy a nechávají se jimi motivovat, zejména poutavými příběhy o skutečných lidech. Lidské příběhy přitom mají sklon získávat morální rozměr, což vede lidi k představě, že špatné výsledky odrážejí nějaký druh ztráty morálního odhodlání.

Evropská krize začala příběhem o řeckém zhroucení a zdá se, jako by celou globální ekonomiku ohrožovaly události v zemi čítající pouhých 11 milionů obyvatel. Ekonomický význam příběhů však nijak nesouvisí s jejich peněžní hodnotou (kterou lze změřit až posléze, pokud vůbec). Místo toho závisí na jejich dějové hodnotě.

Příběh o řecké krizi započal v roce 2008 zprávami o rozsáhlých protestech a stávkách, když vláda navrhla zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, aby řešila schodek v penzijním financování. V globálních zpravodajských médiích se začaly objevovat zprávy popisující přehnané lpění Řeků na sociálních výdobytcích i jejich pouliční protesty navzdory faktu, že zvýšení věkové hranice bylo mírné (například ženy s dětmi nebo ženy zastávající nebezpečná povolání měly napříště odcházet do plného starobního důvodu v pouhých 55 letech namísto původních 50 let).

Tento příběh se stal možná předmětem diskusí i mimo Řecko, ale větší mezinárodní pozornost si získal až na sklonku roku 2009, kdy trh řeckých dluhopisů začal být stále nestabilnější a stoupající úrokové sazby způsobily vládě další problémy. To rozhojnilo zprávy o řecké marnotratnosti, čímž se uzavřel začarovaný kruh. Situace v Řecku poutala stále větší zájem veřejnosti, který nakonec rozdmýchal krize i v dalších evropských zemích. Řecký příběh se začal raketově šířit jako chytlavé video na YouTube.

Někdo by mohl namítnout, že většina lidí mimo Evropu jistě evropskou krizi bedlivě nesledovala a ti nejméně informovaní o ní ani neslyšeli. Tvůrci veřejného mínění a přátelé a příbuzní nejméně informovaných občanů v každé zemi ji však sledovali a jejich vliv může vytvořit atmosféru, v níž budou všichni méně ochotní utrácet.

Zdá se, že řecký příběh je v myslích mnoha lidí spojený s příběhy o bublinách na trhu nemovitostí a na akciových trzích, které v roce 2007 předcházely současné krizi. Tyto bubliny aktiv nafoukla benevolentní kritéria půjčování v kombinaci s nadměrnou ochotou brát si úvěry, která jako by se podobala ochotě řecké vlády financovat z dluhu rozmařilé penze. Lidé tak v řecké krizi nespatřovali pouze metaforu, ale i příběh s morálním ponaučením. Přirozeným důsledkem byla podpora vládních úsporných programů, které mohou situaci pouze zhoršit.

Evropský příběh dnes s námi po celém světě žije tak barvitým životem, že i když se krize eura bude jevit jako uspokojivě vyřešená, nezapomene se na ni až do chvíle, kdy pozornost veřejnosti upoutá nějaký nový příběh. Tehdy stejně jako dnes nebudeme schopni plně porozumět světové hospodářské vyhlídce, aniž se zamyslíme nad příběhem, který bude lidem ležet v hlavách.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.