Je dnes rozkol mezi sunnity a šíity na Blízkém východě hlubší než nepřátelství mezi Izraelem a Araby? Vzhledem k reakci některých arabských vlád na rozhodnutí Hizballáhu zaútočit na Izrael by si to člověk mohl myslet. Přestože izraelské bomby dopadaly na města Bejrút a Tyre, Saúdská Arábie, snad nejkonzervativnější arabský muslimský stát, otevřeně odsoudila postup šíitského Hizballáhu, který prý rozpoutal konflikt s Izraelem. Nikdy v dějinách arabsko-izraelského konfliktu se nestalo, že by stát, jenž se pokládá za vůdce arabských muslimských národů, tak otevřeně podpořil Izrael.

Saúdskoarabská roztržka s Hizballáhem navíc není jednorázovou záležitostí. Rovněž Egypt a Jordánsko přímo odsoudily Hizballáh a jeho vůdce šajcha Hasana Nasralláha za avanturismus.

Co se skrývá za tímto ohromujícím vývojem událostí? Jsme svědky fundamentálního posunu ve vztazích mezi arabským nacionalismem a islámským sektářstvím? Je sunnitská vláda Saúdské Arábie znepokojenější a zděšenější šíitským islámem ve větší míře, než v jaké je oddána arabské jednotě a palestinské věci?

Odsuzování Hizballáhu Araby naznačuje, že sektářský rozkol muslimů, který je patrný již na každodenním násilí v Iráku, se na Blízkém východě prohlubuje a zintenzivňuje. Touha amerického prezidenta George W. Bushe rozbít zamrzlé společnosti arabského světa byla míněna tak, že se modernizační síly postaví proti tradičním prvkům v arabské a islámské společnosti. Místo toho se však zdá, že Bush pustil z řetězu nejatavističtější síly v oblasti. Otevřením této Pandořiny skříňky možná započala nová a ještě ošklivější éra zevšeobecňujícího násilí, kterou snad ani nelze označit jinak než jako „muslimskou občanskou válku“.

Rozpor mezi šíity a sunnity existuje již od úsvitu islámu, ale zeměpisná i etnická izolace nearabského šíitského Íránu spolu s nadvládou sunnitských Arabů nad šíitskými menšinami v jiných zemích většinou udržovaly tuto rivalitu v rozumných mezích. Tato napětí dále ochabla v přílivu „islamizace“ vyvolané íránskou revolucí, neboť sektářská identita sunnitských Arabů byla bezprostředně po ní zatlačena dále do pozadí a místo ní se vynořila jakási všeobecná „islámská“ asertivita.

To vše se změnilo v září 2001, kdy al-Káida, sunnitská teroristická síla, která silně čerpá ze saúdské wahhábistické ideologie, podnikla útoky na Spojené státy. Na pochod se náhle dala specificky sunnitská forma militantního islámu. Když Spojené státy rozpoutaly války jak se sunnitským Talibanem v Afghánistánu, tak se sunnitským iráckým režimem, dodalo to této nové radikální sunnitské odnoži ještě větší kuráž.

Sunnitští Arabové v oblasti, kteří nalezli nové sebevědomí, vnímají Izrael a Západ jako pouhou jednu hrozbu, zatímco druhou představuje takzvaný „šíitský půlměsíc“ – srpkovitý pás pevniny táhnoucí se z Libanonu přes Sýrii a Irák do Íránu a obývaný údajně kacířskými šíity. Saúdskoarabští vládci jakožto opatrovníci nejsvětějších míst muslimské víry v Mekce a Medině pociťují tuto hrozbu snad nejostřeji.

Viděno sunnitskýma očima šíité nejen ovládají na ropu bohaté oblasti Íránu, Iráku a východní Saúdské Arábie, ale pokoušejí se – prostřednictvím akcí Hizballáhu – uzurpovat si roli „ochránce“ ústředního snu všech Arabů, totiž palestinské kauzy. Saúdskoarabské království se obrátilo zády k Hizballáhu proto, že saúdská královská rodina odvozuje svou legitimitu od přísné formy sunnitského islámu a pochybuje o loajalitě svých šíitských obyvatel.

Ironií osudu jsou to právě Spojené státy jakožto dlouholetý ochránce Saúdské Arábie, které umožnily posílení šíitů tím, že svrhly Saddáma Husajna a přivedly šíitské strany v Iráku k moci. Zdá se, že si Bushova administrativa uvědomuje, čeho se dopustila; zatímco šíitský oblouk na východě arabského muslimského světa zaznamenává vzestup, USA se snaží posílit svou ochranu sunnitského oblouku – Egypta, Jordánska a Saúdské Arábie v západní části regionu. Izrael, tento druhdy nesmiřitelný nepřítel arabské věci, jako by nyní do této obranné struktury zapadl.

Takové defenzivní postavení však musí být vzhledem k panarabskému cítění zákonitě nestabilní. Dnes jsou obyčejní Saúdové přilepeni k televizním obrazovkám s vysíláním stanice Al-Džazíra a dalších arabských satelitních sítí a sledují události v Gaze a jižním Libanonu. Vidí, jak je prolévána arabská (nikoliv šíitská) krev a ozbrojený odpor klade pouze Hizballáh. V jejich očích se tak stal Hizballáh hrdinným příkladem odporu.

V saúdském státě se v důsledku toho prohlubuje rozkol mezi sunnity a šíity. Po oficiálním odsouzení Hizballáhu vyzvalo saúdskoarabské království své oficiální wahhábistické duchovní, aby vydali fatwu odsuzující členy Hizballáhu jakožto šíitské devianty a kacíře. Podobná odsouzení však mohou pouze vyostřit sektářský rozkol uvnitř Saúdské Arábie i v celém regionu.

Dospějí sunnitské režimy s prohlubováním tohoto antagonismu k přesvědčení, že potřebují vlastní Hizballáh, který by bojoval v jejich rohu ringu? Pokud takový závěr učiní, pak nemusí hledat dlouho, poněvadž mnoho podobných bojovníků již bylo vycvičeno – al Káidou.