2

Nepravosti ve vědě?

WOLLERAU, ŠVÝCARSKO – Ve sdělovacích prostředcích se objevuje stále více zpráv o vědeckých podvodech, plagiátorství a psaní pod jiným jménem, což vyvolává dojem, že nejrůznější nepravosti se staly ve vědeckém výzkumu rozšířeným a všudypřítomným zlem. Zmíněné zprávy jsou však spíše dokladem senzacechtivé honby médií za žhavým tématem než pravdivým svědectvím o erozi vědeckých hodnot.

Podvody a podvádění zdaleka nejsou ve vědeckém výzkumu normou a ostatní vědci je obvykle rychle odhalí. Navíc se zdá, že to veřejnost chápe. Informace o nepravostech rozhodně nepodkopaly důvěru a spolehlivost ve vědeckém výzkumu. Stejně tak tyto ojedinělé incidenty nezbrzdily vědecký pokrok, který je pro lidstvo tak cenný.

Jistě, i málo případů vědeckých nepravostí je příliš mnoho. Od vědců se očekává, že budou majáky naděje v pátrání po poznatcích – a že budou dost chytří na to, aby se nepokoušeli beztrestně podvádět. Pro hrstku těch, kteří by chtěli tento hazard podstoupit, existují preventivní mechanismy ženoucí je k zodpovědnosti. Vědecká komunita – včetně akademických a profesních institucí, šéfů agentur, manažerů a odborných redaktorů – se sice mnohdy zdráhá řešit případy nepřijatelného počínání s dostatečnou přísností, avšak v sázce je zde pověst celé vědy, nikoliv jen dotyčné osoby, instituce, časopisu nebo národního vědeckého orgánu.

Ti, kdo jsou přistiženi, často ospravedlňují své chování konkurenčním bojem, tlakem na publikování, snahou o uznání a získávání cen – tedy právě těmi praktikami a pobídkami, které zavedla a podporuje sama vědecká komunita. Riziko nepravostí je sice zveličené, ale přesto se musíme znovu zamyslet nad otázkou, jakým způsobem vlastně vědu vedeme – nad jejími hodnotami, přednostmi a nedostatky.

Vědci musí prošlapávat cestu, která není vědecky předdefinovaná, což vyžaduje rozhodování o každém kroku. Zda mají pravdu, nebo se mýlí, obvykle vyjde najevo až zpětně, a z toho důvodu se při této činnosti nelze vyhnout omylům (ačkoliv ty by neměly zůstat dlouho neopravené). Věda se rovná neustálé chůzi po laně nataženém mezi slepou vírou a zvědavostí, mezi odborností a kreativitou, mezi podjatostí a otevřeností, mezi zkušeností a intuicí, mezi ambicemi a vášní i mezi arogancí a přesvědčením – stručně řečeno mezi starým dneškem a novým zítřkem.

Dnešní výzkum je však ve stále větší míře špatně zaměřený na lukrativní ceny, profesní uznání a finanční zisky – tyto odměny dusí tvořivost a vášeň, které vědecký pokrok vyžaduje. Jak napsal T. S. Eliot: „Kde je moudrost, již jsme ztratili ve vědomostech? Kde jsou vědomosti, jež jsme ztratili v informacích?“

V „tvrdé“ vědě, jako jsou matematika nebo fyzika, lze pravdu stanovit průhledněji, díky čemuž jsou tyto obory méně náchylné k vědeckým nepravostem. V oborech, jako jsou medicína, filozofie, ekonomie a další společenskovědní disciplíny, které se více opírají o otevřenost a fantazii, však lze s poznatky snáze manipulovat tak, aby vyhovovaly cílům byrokratů.

Dnes existuje až příliš mnoho oblastí, které se označují za vědu, přestože zdaleka nesplňují vědecká měřítka originality a hledání základního porozumění – například shromažďování pokřivených statistických údajů tak, aby jejich výsledek vyhovoval cílům určitého politika (nebo korporace), případně publikování nějaké varianty na již existující poznatek.

Zatímco však byrokratizace vědy přiživila obavy o její přitažlivost pro talentované myslitele, neměli bychom být přehnanými pesimisty. Jistě, řada lidí naříká nad odchodem geniálních mozků do finančního sektoru v posledních několika desetiletích. Možná bychom však měli pokládat za štěstí, že tito géniové napáchali svůj svinčík někde jinde.

Navíc podceňujeme mladší generaci vědců. Stejně jako v případě předešlé generace si mnoho nadaných mladých badatelů uvědomuje, že musí tvrdě pracovat, aby si poradili s epochálními výzvami a poskytli cenný příspěvek společnosti.

Musíme si však dát pozor, abychom jejich práci nezkazili pochybnými praktikami, které si vědecká komunita v posledních letech osvojila. Nová generace vědců musí dostat odbornost i hodnoty – nejen vědecké ideály, ale i vědomí lidských slabin –, které jim umožní napravit chyby svých předchůdců.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.