Volební výsledky na celém Blízkém východě zaznamenávají nový trend: islamistické politické strany – ty, které svůj program zakládají na islámském právu – se těší značné oblibě. Kde se konají volby, tam si islamisté vedou dobře: Hamas mezi Palestinci na západním břehu Jordánu a v Gaze, nábožensky orientovaná šíitská koalice v Iráku, parlamentní frakce v Maroku a – co je nejvýznamnější – vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku.

Demokratická hnutí v Libanonu, Egyptě i jinde v oblasti se musí potýkat s otázkou, jak začlenit islamistické strany do demokratických systémů. Lze však islamistům věřit? Budou respektovat práva menšin a žen, dostanou-li se k moci, a uvolní po volební porážce funkce? Budou tolerovat disent? Anebo budou takové volby založeny na principu „jeden člověk, jeden hlas, jedenkrát“?

Jako sociolog se těmito otázkami zabývám 30 let. Jako vězeň v egyptském žaláři jsem o nich diskutoval se spoluvězni, z nichž mnozí se za mřížemi ocitli coby stoupenci egyptského islamistického hnutí. Můj závěr? Islamistické strany se mění.

Tyto strany chápou společenské transformace, které na Blízkém východě probíhají a vedou k demokracii, a chtějí se na nich podílet. Podle mého názoru jsme možná svědky zrodu muslimských demokratických stran, podobně jako v letech po druhé světové válce zaznamenaly v Evropě vzestup strany křesťansko-demokratické.

Popularitu islamistů není obtížné pochopit. Jelikož autokratické režimy na Blízkém východě ponechaly jen malý prostor svobodnému vyjadřování, stala se mešita jediným místem, kde se lidé mohli svobodně sdružovat. Náboženské skupiny na tuto příležitost zareagovaly a začaly vystupovat nejprve jako jakési agentury sociální pomoci a poté jako ekvivalent lokálních politiků. Během tohoto procesu si získaly renomé věrohodných obhájců lidu – což byl skutečný rozdíl oproti represivním a zkorumpovaným vládám.

V principu by bylo pokrytecké prosazovat demokracii a současně i vyřazení islamistů z pokojné politické participace. Důvod k optimismu nám však dává také praxe volební politiky. Podle mého odhadu dnes přibližně dvě třetiny z 1,4 miliardy muslimů na světě mají volenou vládu, v níž hrají roli islamistické strany.

Když je islamistickým skupinám upírán přístup k volební politice, získávají jejich postoje jakousi mytickou auru. Jejich principy zůstávají neodzkoušenými ideály, které nikdy nemusely být konfrontovány s praktickou realitou vládnutí. Zesnulý jordánský král Husajn se k tomuto problému postavil čelem po povstání za chléb v jihojordánském městě Ma´an v roce 1989. Král tehdy pozval všechny politické strany, aby sepsaly národní chartu politické participace. Islamisté ji podepsali, čímž se zavázali k respektování pravidel hry.

V následujících letech se islamisté účastnili čtyř jordánských voleb. Poprvé získali podíl na vládě, uvedli své slogany do praxe, ale nepodařilo se jim lidovou podporu udržet. Na čtyřech ministerstvech, která řídili, začali zavádět restrikce vůči zaměstnankyním, čímž vyvolali rozsáhlé protesty, které nakonec donutily čtveřici jejich ministrů k rezignaci. V následujících volbách zaznamenali prudký úbytek počtu získaných hlasů.

Naproti tomu by bylo chybou se domnívat, že islamistická hnutí lze eliminovat silou. Politické reformy by s nimi naopak měly počítat – za následujících podmínek:

• Respekt k ústavě země, vládě zákona a nezávislosti soudnictví;
• Přistoupení na střídání se u moci na základě svobodných, spravedlivých a mezinárodně monitorovaných voleb;
• Zaručení rovných práv a plného politického zastoupení nemuslimských menšin;
• Plná a rovnoprávná účast žen na veřejném životě.

Při prosazování demokracie na Blízkém východě je klíčová také role vnějších hráčů. Mnohé již bylo řečeno o „křížové výpravě“ vedené Američany s prezidentem Georgem W. Bushem v čele, která měla přinést muslimskému světu demokracii. Války v Afghánistánu a Iráku byly přinejmenším zčásti založeny na šíření svobody; podobně i Iniciativa partnerství na Blízkém východě má učinit z demokracie středobod americké pomoci v oblasti.

Je však důležité mít na paměti, že demokracie byla součástí mezinárodní agendy již před útokem na Spojené státy v září 2001. Na základě Barcelonské deklarace z roku 1995 nabídla Evropská unie několika arabským zemím pomoc a prohloubení obchodu výměnou za pokrok v demokratických reformách. Ke zlepšení obchodu skutečně došlo, ale v otázce domácích reforem v arabských zemích bylo dosaženo málo. Helsinská smlouva ze sedmdesátých let pomohla svrhnout sovětské impérium. Pro Blízký východ potřebujeme srovnatelnou formuli.

Na americkou vojenskou intervenci mohou panovat různé názory, ale je nutno připustit, že změnila dynamiku v regionu. Domácí opoziční síly se sice od USA distancují, ale v Libanonu, Egyptě, Saúdské Arábii i jinde se zároveň znatelně osmělily. Všichni u svých sousedů pozorujeme známky otevírání se.

Vím, že demokratická vzedmutí už byla v minulosti také rozdrcena: v Budapešti v roce 1956, v Praze v roce 1968 a na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Z posledních několika měsíců však čiší cosi nového a nezvratného. Příliš mnoho lidí na příliš mnoha místech se vzpírá svým utlačovatelům a podstupuje za svobodu riziko. Dlouholetému aktivistovi připomíná dnešní klima jaro.