Monday, April 21, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Význam Černobylu

KYJEV – Začalo to jako šedý a blátivý jarní den, jeden z mnoha podobných v mé vlasti. Skončil však hrůzou a truchlením.

Nikdo z nás samozřejmě neznal přesný okamžik, kdy v Černobylu před 25 lety udeřila katastrofa. Žili jsme tehdy v systému, který obyčejným občanům upíral jakékoliv právo znát třeba jen základní fakta a události. A tak nám tajili i radioaktivitu, jež unikala ze zničeného reaktoru v Černobylu – a vítr ji unášel nad severní Evropu.

Ještě bizarnějším aspektem černobylské katastrofy však, jak už dnes víme, byla skutečnost, že přesné informace o rozsahu neštěstí nedostal ani Michail Gorbačov, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu. Možná to byla právě tato skutečnost, co o pouhých pět let později konečně odsoudilo starý systém na smetiště dějin. Žádný režim stojící na neomezeném sebeklamu si nedokáže udržet zdání legitimity, jakmile vyjde najevo rozsah tohoto sebeklamu.

Protože se tehdy k obyčejným Ukrajincům dostaly jen útržky spolehlivých informací, jsou moje vzpomínky na Černobyl zákonitě mlhavé. Dnes si vzpomínám jen na to, jak nám jeden rodinný přítel poprvé zděšeně šeptal zprávy o katastrofě. A vzpomínám si na svůj zoufalý strach o malou dcerku. Brzy poté následoval skutečný příval téměř hysterických zpráv z druhé ruky a příběhů, které o katastrofě prosákly na veřejnost.

Všechny tyto vzpomínky jsou samozřejmě nesmazatelné. I po 25 letech je však pro mě obtížné spojit si to, co o katastrofě skutečně vím, s dobou, kdy jsem se o ní dozvěděla.

Dnes je černobylská havárie příkře odsuzována z morálního i metafyzického hlediska. Vrhá na lidstvo temný stín, nevídaný od svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945.

Na rozdíl od jaderné krize v japonské Fukušimě se však skutečné poučení z Černobylu netýká bezpečnosti jaderných elektráren. Týká se arogance a lhostejnosti oficiálních míst k utrpení a také kultu utajování, který umožňuje, aby se o informace dělila pouze úzká elita posedlá stabilitou. Důsledky tohoto uvažování jsou Ukrajincům připomínány právě nyní – vládou, jež snížila nemocenské dávky mužům, kteří vedli hrdinný boj za omezení dopadů černobylské katastrofy.

Odkud tedy pramenila lehkovážnost, s níž se k černobylské krizi přistupovalo? Co způsobilo tak arogantní nezájem o zdraví lidí žijících v blízkosti elektrárny, o zdraví hrdinných mužů a žen, kteří se snažili omezit škody (a k nimž se oficiální činitelé stále chovají jako k pěšcům), a také o zdraví milionů lidí, kteří žili pod šířícím se radioaktivním mrakem?

Vládní lhostejnost je zvláštní a nepřirozený stav mysli, v němž se rozostřují hranice mezi zločinem a trestem, krutostí a soucitem i dobrem a zlem. Protože jsem vyrostla v SSSR, vím, že sovětští pohlaváři učinili z opovržení utrpením a morálními ohledy v podstatě samotný základ své filozofie vládnutí. Nezodpovědné vlády se téměř zákonitě přestávají zajímat o osud svých občanů.

Může být lhostejnost vůbec někdy ctností? Samozřejmě – v dobách hrůzy, jako byl holocaust nebo ukrajinský hladomor, mohou izolovaní a bezmocní jednotlivci upadnout do lhostejnosti jednoduše proto, aby si uchovali alespoň stín příčetnosti. Ani tehdy ji však nelze plně ospravedlnit a zákonitě následují nevýslovné a sžíravé výčitky, o nichž tak dojemně psal Primo Levi.

Skutečně neodpustitelná je však lhostejnost oficiálních míst – snad proto, že lhostejní oficiální činitelé nikdy nepociťují výčitky, o nichž Levi psal. Pro některé politické vůdce je dokonce lhostejnost lákavá. Je o tolik snazší uhýbat před občany očima než se potýkat s jejich nelehkým osudem. Je o tolik snazší – a často i levnější – odvracet zrak od tragických životních podmínek jednotlivců než přizpůsobit politiku jejich potřebám.

Pro státního činitele, který se otočí zády k utrpení, postrádají občané jeho země důležitost. Jejich životy jsou bezvýznamné, jejich skrytá nebo i viditelná úzkost bezcenná jako zoufalství nul.

Taková lhostejnost je nebezpečnější než hněv a nenávist. Hněv totiž může být umělecky a politicky tvůrčí. Puškin napsal v rozhněvanosti některé své nejslavnější básně, Beethovenovy velkolepé symfonie vznikly v návalu nepotlačitelných emocí a Nelson Mandela, Václav Havel i Aun Schan Su Ťij museli snášet vězení, protože měli zlost kvůli nespravedlnosti, jíž byli svědky.

Naopak lhostejnost není tvůrčí nikdy, jelikož se při ní nikdy nedostaví reakce na nespravedlnost ani pomoc trpícím. Je to nástroj vlád, které jsou ve skutečnosti nepřáteli vlastního lidu, poněvadž z jejich činnosti má prospěch pouze vládce – nikdy ne oběť, jejíž bolest se přehlížením jen umocňuje. Političtí vězni, hladové děti, uprchlíci z Černobylu bez střechy nad hlavou nebo ozáření pracovníci, kteří potřebují doživotní lékařskou pomoc – o těch všech platí, že zlehčovat jejich osud a odepírat jim alespoň jiskřičku naděje znamená vykazovat je do temného světa bezmoci. Vládní činitelé, kteří odmítají lidskou solidaritu, tím v podstatě popírají vlastní lidství.

Když Dietrich Bonhoeffer čekal ve vězeňské cele na popravu Hitlerovým Gestapem, prohlásil, že se všichni musíme „podělit o Boží utrpení“. Lhostejnost podle Bonhoeffera není jen hřích, ale i jistý druh trestu. Možná právě takové je stěžejní poučení z Černobylu: vlády, které systematicky přehlížejí osud svých občanů, nakonec odsoudí samy sebe.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured