Na 31. srpen připadlo 50. výročí malajsijské merdeky : nezávislosti po více než 400 letech kolonialismu. Malajsijský mírový, nenásilný zápas si sice nezískal tolik pozornosti jako úsilí Mahátmy Gándhího v Indii, ale úspěchy, jichž Malajsie od té doby dosáhla, jsou působivé – a svět se z nich může ledasčemu naučit, jak o ekonomice, tak o budování živé multirasové, multietnické a multikulturní společnosti.

Mnoho říkají už samotná čísla. Při získání nezávislosti byla Malajsie jednou z nejchudších zemí na světě. Třebaže sehnat spolehlivá data je těžké, její HDP (vzhledem k paritě kupní síly) byl srovnatelný s HDP Haiti, Hondurasu a Egypta a asi o 5% nižší než v Ghaně. Dnes je malajsijský národní důchod 7,8krát vyšší než ghanský, víc než pětinásobný oproti Hondurasu a víc než 2,5krát převyšuje důchod Egypta. V tabulkách globální růstové ligy je Malajsie v nejvyšší třídě, společně s Čínou, Tchaj-wanem, Jižní Koreou a Thajskem.

Navíc se přínosy růstu sdílejí. Nejzávažnější bída by měla být odstraněna do roku 2010, přičemž celková míra chudoby klesne na 2,8%. Malajsii se zdařilo výrazně snížit příjmové propasti oddělující různé etnické skupiny, a to nikoliv sražením těch nahoře, nýbrž vyzvednutím těch dole.

Část úspěchu země při potlačování chudoby odráží rozhodnou tvorbu pracovních příležitostí. Zatímco ve většině světa je problémem nezaměstnanost, Malajsie pracovní sílu dováží. Během 50 let od získání nezávislosti bylo vytvořeno 7,24 milionu míst, což představuje nárůst o 261%; to by se ve Spojených státech rovnalo vzniku 105 milionů míst.

Existuje mnoho důvodů, proč bylo snadné úspěch od Malajsie ne očekávat. Právě když Malajsie získávala nezávislost, ekonom poctěný Nobelovou cenou Gunnar Myrdal napsal vlivnou knihu nazvanou Asijské drama , v níž regionu předpověděl chmurnou budoucnost.

Malajsie je obdařena přírodními zdroji. S nemnoha výjimkami jsou však takové státy stiženy takzvaným „prokletím přírodních zdrojů“: země s hojností přírodních zdrojů se nejenže nemají tak dobře, jak by se očekávalo, ale ve skutečnosti se jim daří hůř než zemím takto nezvýhodněným. Ačkoliv by bohatství z přírodních zdrojů mělo usnadňovat vytváření rovnostářštější společnosti, země s větším množstvím zdrojů se v průměru vyznačují větší nerovností.

Malajsijská multirasová a multikulturní společnost navíc zemi činila náchylnější k občanským střetům, k nimž v mnoha státech bohatých na přírodní zdroje došlo, když se určitá skupina pokusila uchvátit bohatství jen pro sebe. V mnoha případech vynakládají menšiny velké úsilí, aby plody tohoto bohatství sbíraly samy, na úkor většiny – na mysli vytane Bolívie, jedna z mnoha bohatých zemí s chudými lidmi.

V době získání nezávislosti Malajsie rovněž čelila komunistickému povstání. Bylo potřeba si získat „srdce i myšlení“ lidí na venkově a to znamenalo zajistit jim ekonomické přínosy a minimalizovat „kolaterální“ škody na nevinných civilistech – což je důležité ponaučení pro Bushovu administrativu v Iráku, kdyby jen někomu mimo svůj uzavřený kroužek naslouchala.

A Malajsii tížilo další znevýhodnění: navzdory všem řečem o „břemeni bělochů“ evropské mocnosti udělaly jen málo pro zlepšení životních úrovní v zemích, kde vládly. Nejzřetelnějším příkladem je dramatický pokles podílu Indie na světovém HDP za britské vlády, kdy Británie zavedla obchodní zákony nastavené tak, aby prospívaly jejím výrobcům textilu na úkor těch v kolonii.

Taktika „rozděl a panuj“ koloniálních mocností umožňovala malým populacím v Evropě vládnout velkým množstvím lidí mimo Evropu a přitom drancovat přírodní zdroje a současně investovat jen málo do materiálního, lidského a sociálního kapitálu nezbytného pro ekonomicky úspěšnou a demokraticky samosprávnou společnost. Mnoha bývalým koloniím trvalo celá desetiletí, než toto dědictví překonaly.

Jak potom ekonom objasní malajsijský úspěch? Hospodářsky se Malajsie ponaučila od svých sousedů. Příliš mnoho bývalých kolonií zcela odmítlo své koloniální dědictví a obrátilo se k Rusku a komunismu. Malajsie moudře zvolila odlišný kurz, neboť raději upřela zrak na velice úspěšné země východní Asie. Investovala do školství a technologií, prosazovala vysokou míru úspor, uzákonila rozhodný a účinný program pozitivní diskriminace a přijala rozumné makroekonomické politiky.

Malajsie také připustila, že úspěch vyžaduje aktivní úlohu vlády. Vyvarovala se ideologičnosti a přijímala či odmítala rady zvenčí na základě pragmatismu. Nejvýmluvnější je to, že během finanční krize roku 1997 nezavedla politiky MMF – a díky tomu zažila nejkratší a nejmělčí pokles ze všech postižených zemí. Když se z potíží dostala, netížil ji dluh ani zkrachovalé firmy jako mnohé její sousedy.

Tento úspěch samozřejmě nebyl jen otázkou ekonomie: kdyby se Malajsie držela politik doporučovaných MMF, byla by zpřetrhala sociální předivo vytvořené během předchozích čtyř desítek let.

Malajsijský úspěch by proto měli studovat jak ti, kdo usilují o ekonomickou prosperitu, tak ti, kdo se snaží přijít na to, jak náš svět může žít pohromadě, a to nejen s tolerancí, ale i s respektem, a sdílet společné lidství a spolupracovat na dosahování společných cílů.