MOSKVA – 4. října 1957 můj otec, Nikita Chruščov, očekával telefonát. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov měl volat z kazašské odpalovací základny Tjuratam (později přejmenované na kosmodrom Bajkonur) a podat zprávu o startu první umělé družice na světě.

V onen den byl otec kvůli vojenské záležitosti v ukrajinském Kyjevě. Zúčastnil se přehlídky tanků při překonávání Dněpru a pak se sovětskými generály prodiskutoval osud ministra obrany maršála Georgije Žukova. (Žukov byl podezírán z přípravy spiknutí s cílem uchvátit moc, a ještě než můj otec přinutil generála vyznamenaného ve druhé světové válce k rezignaci, zajistil si se svými kolegy podporu ostatních vysoce postavených generálů, již do jednoho s Chruščovovým plánem souhlasili.)

Večer pak otec povečeřel s ukrajinskými předáky. Já jsem seděl až na konci stolu a jejich hovoru jsem nevěnoval pozornost. Všichni byli unavení, ale můj otec nijak nespěchal spát. Kolem půlnoci se otevřely dveře a tajemník otce vyzval, aby si převzal telefonní hovor. Když se Chruščov vrátil, usmíval se: odpálení Sputniku bylo úspěšné.

Sovětští inženýři začali Sputnik konstruovat v lednu 1956. Bylo v plánu vypustit jej s mezikontinentální balistickou střelou R-7 vyvíjenou už od roku 1954. Okolní svět ale vágním prohlášením o možném vypuštění družice, které se objevovaly v sovětském tisku, nevěnoval pozornost; všichni mimo Sovětský svaz věděli , že první satelit na světě vystřelí Spojené státy.

Sovětští vědci byli přesvědčeni, že Američané budou své plány držet v tajnosti až do chvíle, kdy bude po úspěšném startu družice, takže všechny naše síly byly napnuty k tomu, abychom startem překonali Američany. V srpnu a v září byly dvakrát úspěšně odpáleny rakety R-7. Práce pokračovaly dnem i nocí.

Vypuštění Sputniku se dostalo na přední stránku Pravdy , ale jen taktak. Zpráva zaujímala tolik místa jako Žukovova návštěva v Jugoslávii a byla umístěna v méně významné pozici. Neobjevily se palcové titulky ani nadšené komentáře.

Důvod byl prostý. Můj otec a všechen sovětský lid se domnívali, že úspěch Sputniku je přirozený, že krok za krokem překonáváme Američany. Ostatně, byli jsme to my, ne Američané, kdo spustil první atomovou elektrárnu na světě. Sovětský MiG určil v 50. letech světové rekordy a sovětský Tu-104 byl nejvýkonnějším dopravním letadlem své třídy. Takže Sputnik nás nepřekvapil.

Tisk rovněž nezveřejnil Koroljovovo jméno. KGB věděla, že skutečně není třeba jeho jméno držet v tajnosti, ale jak mi řekl šéf KGB Ivan Serov, prostředky nepřítele jsou omezené, tak je nechme mařit síly snahou odhalit „netajná“ tajemství.

Svět však zoufale toužil jeho totožnost zjistit. Výbor pro udělování Nobelovy ceny se rozhodl poctít cenou „hlavního konstruktéra“ Sputniku, ale nejprve potřeboval znát jeho jméno. Výbor o něj požádal sovětskou vládu.

Otec si odpověď pečlivě rozmýšlel. Věc byla zapeklitá a neznepokojovala jej důvěrná povaha informace. Za všechny vesmírné projekty zodpovídala rada hlavních konstruktérů. Koroljov byl předsedou rady, ale ostatní hlavní konstruktéři – bylo jich přes deset – se nepovažovali za méně významné.

Otec si uvědomoval, že hlavní konstruktéři jsou ctižádostiví a žárliví lidé. Kdyby výbor pro udílení Nobelovy ceny poctil jen Koroljova, přemýšlel otec, členové rady by vzplanuli hněvem. Odmítli by s Koroljovem spolupracovat. Dobře zorganizovaný tým by se rozpadl jako domeček z karet a naděje vkládané do budoucího vesmírného výzkumu a vývoje raket by byly zmařené, což by ohrozilo bezpečnost země. Jak otec věci viděl, bylo sice možné vědcům a technikům spolupráci přikázat, ale nebylo jak je přinutit, aby něco vytvořili.

Nakonec otec Nobelovu výboru sdělil, že při práci na Sputniku se vyznamenal všechen sovětský lid a že si cenu zasluhují všichni. Koroljov byl dotčen, ale mlčel. Nobelova cena putovala k někomu jinému.

Avšak navzdory snahám, jež otec vynakládal, ostatní konstruktéři vyjadřovali narůstající nespokojenost s veškerou publicitou, jíž se Koroljovovi dostávalo, třebaže anonymně. V jejich „tajném“ světě, nebylo žádným tajemstvím, koho titul „hlavní konstruktér“ označoval.

První se vzepřel tvůrce motoru Valentin Gluško, jehož motor na kapalné palivo RD-170 se používá v ruských i v některých amerických raketách. Během jedné schůzky rady Gluško prohlásil: „Moje motory by do vesmíru vynesly jakýkoli kus železa.“ Koroljov se urazil; jeho raketa nebyla jen kus železa a po svém úspěchu se Sputnikem už Gluška nepovažoval za sobě rovného. Roztržka byla utišena, ale zášť přetrvala. Gluško své služby brzy nabídl jiným sovětským konstruktérům raket, Michailu Jangelovi a Vladimíru Čelomejovi – Koroljovovým konkurentům.

Ani můj otec mezi nimi nedokázal zjednat mír. V zásadě Gluško vládním nařízením nadále konstruoval motory pro Koroljova, ale výsledky práce nebyly dobré. Navzdory počátečnímu triumfu se Sputnikem tak Sověti deset let nato v dostizích o let na Měsíc s Američany prohráli.