NEW YORK – Až se Barack Obama ujme vampnbsp;lednu úřadu, přivítá jej řada nesnadných výzev, vampnbsp;čele s akutní hospodářskou krizí. Luxus, že by se na ni zaměřil výhradně, si ale nemůže dovolit. Bude se muset potýkat také sampnbsp;celou škálou výzev vampnbsp;zahraniční politice. Vampnbsp;první zahraničněpolitickou krizi Obamovy vlády se snadno může vyvinout Írán a jeho jaderný program.

Důvod je prostý. Írán značně pokročil na cestě ke schopnosti obohacovat uran vampnbsp;měřítku, které dostačuje kampnbsp;výrobě jaderné zbraně. Mezinárodní agentura pro atomovou energii právě oznámila, že Írán tohoto stadia dosáhne možná už vampnbsp;roce 2009.

Írán sampnbsp;jadernou zbraní nebo schopností vampnbsp;krátkém čase jednu nebo více bomb vyrobit představuje opravdové nebezpečí. Přesto jednou zampnbsp;cest, jíž by se nová americká vláda mohla vydat, je přijmout „severokorejskou“ možnost a naučit se sampnbsp;touto hrozbou žít. Riziko tkví vampnbsp;tom, že už tak nestabilní a ke střetům náchylný Střední východ by takový postup ještě zjitřil.

Při případné krizi by Izrael nebo Írán mohl být vampnbsp;pokušení použít nukleární zbraně ze strachu, že když zaváhá, učiní tak ten druhý. Existuje také možnost, že si vlastní jaderné zbraně vyvinou nebo pořídí další státy, třeba Egypt nebo Saúdská Arábie. Spojené státy by kampnbsp;omezení těchto rizik mohly podniknout jisté kroky, mimo jiné zajistit vybraným státům protiraketovou obranu a bezpečnostní záruky, ale není ani zdaleka jasné, zda by takové snahy uspěly.

Navíc pokud Írán se svým jaderným úsilím pokročí, nebude další šíření jaderných zbraní jediným nebezpečím. Působení Íránu, jak přímé, tak prostřednictvím skupin, jako je Hizballáh a Hamás, mělo a nadále bude mít významný a převážně negativní vliv na budoucnost Iráku, Afghánistánu, Libanonu a Palestiny. Írán je už teď jednou zampnbsp;nejmocnějších zemí Středního východu. Jaderně vyzbrojený Írán by pravděpodobně jednal napříč regionem ještě agresivněji, sampnbsp;přesvědčením, že jaderný potenciál mu zajišťuje významnou ochranu.

Druhou možnou politikou pro USA, Izrael či obě země by bylo zaútočit na známé íránské jaderné areály. Takový preemptivní útok by určitě zničil část, ba snad dokonce většinu stávajících íránských jaderných zařízení a materiálů. Část potenciálu by ale zřejmě zůstala a jaderný program by bylo možné během několika let znovu vybudovat způsobem, který by druhý útok značně ztěžoval.

Dávno před tím by se také projevily vážné důsledky. Je velice nepravděpodobné, že by Írán americký či izraelský vojenský útok jen tak připustil. Naopak by bylo možné očekávat odvetu vampnbsp;podobě útoků na americké jednotky vampnbsp;Afghánistánu a Iráku, rozpoutání teroristických útoků napříč regionem i ve světě a přerušení tankerové dopravy skrz Hormuzský průliv. Poslední, co světová ekonomika potřebuje, je barel ropy za 200 dolarů, ale právě takový by mohl být výsledek.

Jisté však je, že obě možnosti – smířit se sampnbsp;jaderným Íránem nebo jej napadnout – zahrnují vážná rizika a vyžádají si svou cenu. Nejlepším výsledkem by bylo, kdyby se Írán podařilo přesvědčit, aby své jaderné snahy zmrazil nebo pozastavil anebo aby se v ještě lepším případě nezávislé schopnosti obohacovat uran vzdal. Lze si představit, že by Íránu bylo povoleno symbolické „právo“ obohacovat, ale každý program obohacování uranu by musel být velice malý, aby nepředstavoval strategickou hrozbu. Muset by být rovněž předmětem nesmírně dotěrných kontrol, aby si svět mohl být jistý, že Írán tajně neobohacuje uran a nevyvíjí jaderné zbraně.

Co by bylo zapotřebí, aby se íránskou snahu obohacovat uran podařilo vampnbsp;zásadě potlačit?

Pro začátek by to znamenalo sestavit diplomatický balíček, který by Íránu nabízel přístup kampnbsp;jaderné energetice, ale bez materiální kontroly nad nukleárními materiály. Bylo by možné uvolnit hospodářské sankce, které sužovanou íránskou ekonomiku zraňují. Írán by mohl získat bezpečnostní záruky a mezi Íránem a USA a dalšími by bylo možné zavést normální diplomatické vztahy.

Neexistuje záruka, že by Írán takovou nabídku přijal. Přijmout by ale mohl, zejména teď, kdy cena ropy klesla pod 50 dolarů za barel, tedy na úroveň, při níž se neefektivní íránské hospodářství ocitá vampnbsp;horším stavu než kdy dřív.

Ku prospěchu by také bylo dát najevo, že Írán bude čelit dalším sankcím, včetně omezení možnosti dovážet rafinovanou naftu, jestliže odmítne přijmout spravedlivý a rozumný kompromis. Důležité by bylo o nutnosti podpořit soubor požadavků, pobídek a sankcí přesvědčit Rusko a Čínu. Šance, že by Írán takovou nabídku přijal, by se ještě mohly zvýšit, kdyby se zveřejnily podrobnosti. Íránský lid by si zřejmě ve volbách vampnbsp;červnu 2009 mohl raději vybrat lídry, kteří dokážou zajistit mnohem vyšší životní úroveň, než ty, kdo by zemi zničili.

Je ale možné, že Írán odmítne jakýkoli diplomatický kompromis, i když jej třeba předloží přímo USA. Obama a svět by si pak museli vybrat mezi snášením Íránu sampnbsp;jadernými zbraněmi (či schopností rychle je vyrobit) a nasazením vojenské síly, aby se takovému výsledku zabránilo. Je to ta nejhorší možná volba, protože ani jedna zampnbsp;možností není přitažlivá. Právě tím důležitější je, aby na scénu znovu vešla diplomacie a dostala ještě poslední šanci.