V Německu, ve Francii a v Itálii je volební sezona, takže období strukturálních reforem skončilo.

Paradoxně by to mohla být dobrá zpráva pro ty, kdo se domnívají, že Evropa by se měla začít podílet na celosvětovém růstu prostřednictvím zvýšení domácí poptávky. Panuje totiž rozšířené přesvědčení, že důvodem, proč Francie zaznamenávala v poslední době dvojnásobný růst než Německo, je skutečnost, že se francouzští spotřebitelé přestali obávat sociálních reforem.

Jen co se francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy rozhodl odejít z vlády a zahájit předvolební kampaň na prezidentskou funkci, vzdal se současný prezident Jacques Chirac veškerých plánů na reformy, které by mohly popudit voliče. Nejen reforma zdravotnictví, ale i jen částečná penzijní reforma tak budou muset několik let počkat.

Nedávná zpráva z dílny pracovní skupiny vedené někdejším šéfem MMF Michelem Camdessusem, která byla pověřena vypracováním návrhu strukturálních reforem potřebných pro zajištění růstu, se současně setkala s obvyklým křikem ze strany odborů. Většina jejích rozumných návrhů se tak brzy změní v další příklad zapomenutých dobrých úmyslů. Francie je zpátky ve starých kolejích.

V německých domácnostech vládne na druhé straně střízlivější nálada. Podle nedávného výzkumu veřejného mínění zveřejněného ve vlivném deníku Die Welt plánuje většina Němců omezení cest na dovolenou - což pochopitelně neznamená, že budou pracovat více; pouze budou trávit část ze svých mnoha týdnů placené dovolené doma - a odložení nákupu velkých položek. Proč? Mají strach z diskusí o penzijní reformě, o změnách ve zdravotnickém systému a o nových pravidlech pro vyplácení podpor v nezaměstnanosti.

Jejich nálada se však může brzy změnit k lepšímu: také kancléř Gerhard Schröder se totiž připravuje na znovuzvolení. Dokonce by mohl mít šanci vyhrát, neboť jeho SPD v předvolebních průzkumech ožívá. V souladu s tím se z kancléřových projevů vytratily zmínky o potřebě pokračovat v prosazování reforem. Dlouho očekávaný obrat v německé spotřebě - která byla po značnou část desetiletí chabá - tak možná již brzy nastane.

V Itálii čekal premiér Silvio Berlusconi tři a půl roku, než se rozhodl splnit svůj hlavní předvolební slib v podobě snížení daní. Skutečné snižování daní však rovněž znamená snižování výdajů, a jelikož jsou na obzoru volby, které se budou konat za necelý rok, je už na takový krok příliš pozdě. V obavách, že by ho výdajové škrty mohly připravit o hlasy, tak Berlusconi navrhuje snížení daní o necelých 0,3% HDP - které má být částečně financováno z jiných odvodů. Pokud jsou Němci v depresi, pak Italové jsou v kómatu.

Ze všech těchto zkušeností si lze vzít jedno ponaučení. Evropané si ve skutečnosti žádné reformy nepřejí a politici jsou si toho velmi dobře vědomi. Jinými slovy začaly být partikulární zájmy natolik silné a zakořeněné, že jakýkoliv pokus o reformy vyvolává protitlak nějaké mocné lobby.

Politici na předvolební stezce tedy slibují nemožné: reformy, jež přinesou okamžitou prosperitu s nulovými náklady pro všechny. A když pak - světe, div se! - vyjde najevo, že je to nemožné, vzdají se reforem úplně. Mezitím ovšem napáchají vážné škody, protože Evropané se reforem tak bojí, že již pouhá vyhlídka jejich skutečného zavedení v nich vyvolává panickou hrůzu.

Evropský model spousty řečí a pramála nebo vůbec žádných činů v oblasti strukturálních reforem v zásadě naráží na dva problémy. Za prvé vyvolává ve spotřebitelích úzkost a stlačuje poptávku. A za druhé dává různým lobby čas se zorganizovat a bránit jakémukoliv pokroku směrem k dokončení reformního úsilí.

Politicky úspěšnějším plánem by bylo zvolit přístup „velkého třesku": rychle zavést širokou škálu reforem, které prolomí odpor zájmových skupin a ponechají do dalších voleb dostatek času, aby voliči mohli pocítit jejich přínos. Když například spotřebitelé uvidí výhody tržní deregulace, možná to budou chápat jako kompenzaci za to, že musí na důchody pracovat déle. Na obzoru však není žádný evropský politik, který tento přístup pravděpodobně zvolí.

Znamená to, že Evropa - přinejmenším kontinentální západní Evropa - je odsouzena k zániku? Nezbytné to není. Německo, Francie a Itálie jsou velmi bohaté země. I bez reforem si budou moci po mnoho příštích let dovolit civilizovanou formu života. Oproti jiným, rychleji rostoucím ekonomikám se však nakonec stanou relativně chudými. Argentina byla nicméně špatně řízena bezmála celé století, než sklouzla téměř ze špičky žebříčku příjmů na hlavu do dnešní relativní chudoby.