SAO PAULO – Globální hospodářství už se od nejhlubšího dna roku 2009 mohutně odrazilo, ale růst je stále nevyrovnaný a nedávná data v klíčových vyspělých ekonomikách zklamala. Kam tedy globální hospodářství směřuje?

Ovšemže, neočekávalo se, že by zotavení probíhalo hladce: z historie víme, že uklidit po finanční krizi tohoto rozsahu trvá dlouho, zejména s ohledem na vysoká dluhová břemena, vlekoucí se nezaměstnanost a narušené bankovní soustavy. Rizika ohrožující ekonomické vyhlídky světa ale zesílila a je zapotřebí vystupňovat politické úsilí, aby globální hospodářství nevykolejilo.

Za těchto okolností právě Mezinárodní měnový fond vydal své aktualizované prognózy a hodnocení globální ekonomiky. Analýza se skládá ze tří dokumentů, které se doplňují: World Economic Outlook (Ekonomické vyhlídky světa), Global Financial Stability Report (Zpráva o globální finanční stabilitě) a Fiscal Monitor (Fiskální přehledy).

Základní čísla nevypadají tak zle. V letech 2011 a 2012 očekáváme globální růst kolem 4,5 %, přestože oživení bude pokračovat ve dvou liniích: vyspělé ekonomiky se budou šinout ročním tempem růstu HDP kolem 2,5 %, zatímco rozvíjející se trhy a rozvojové ekonomiky pofrčí působivým 6,5% tempem.

V důsledku nedostatečně rázných politik ale pod povrchem stále číhají nebezpečí. Ve Spojených státech a v Japonsku jsme zaznamenali větší ochablost, než se očekávalo. Ač to vycházelo z přechodných faktorů, mimo jiné výpadků dodávek kvůli japonskému zemětřesení, trhy práce a nemovitostí jsou v USA a v některých částech Evropy stále v nesnázích.

Navíc přetrvávají těžkosti zemí na okraji Evropy, neboť na povrch znovu vypluly pochybnosti o udržitelnosti korekčních programů. Tato zjitřená nejistota by se skrze negativní smyčky zpětné vazby mezi suverénním rizikem a bankovní soustavou mohla přelít do ekonomické aktivity ve zbytku Evropské unie. Růst ve vyspělých zemích navíc není dostatečný na to, aby vážným způsobem ubrušoval vysoké míry nezaměstnanosti, které působí vysoké sociální náklady.

Oživení vedou rozvíjející se trhy, ale řada z nich se musí potýkat s riziky přehřátí a rostoucích finančních nevyvážeností. Inflace stoupá nad hranici toho, co by se dalo vysvětlit zvyšujícími se cenami komodit a potravin a zároveň se začíná zdát, že oproti historicky obvyklým výším jsou růst úvěrů a ceny některých aktiv vysoké. Ekonomiky s nízkými příjmy zase trpí vysokými cenami potravin a paliv, které tvoří podstatnou část spotřebního koše tamních domácností.

Za těchto okolností nelze volit politickou apatii. To platí obzvlášť ve vyspělých zemích, kde se tvůrci politik musí s potížemi vypořádat razantněji. Některé problémy jsou politické, mimo jiné pomalý pokrok v dosahování uceleného a soudržného řešení krize zadluženosti suverénních aktérů Evropy a patová situace nad obnovením fiskální udržitelnosti v USA. Některé problémy pramení z finančního sektoru, který opět využívá nízkých úrokových sazeb, aby v honbě za vyššími zisky protáhl dluhovou páku.

Naléhavě potřebujeme robustnější globální finanční soustavu. Došlo k jistému pokroku v ozdravování bank, ale jde to příliš pomalu, především v Evropě. V některých případech přetrvávají potíže s financováním a bilance stále nejsou zcela očištěné. Je třeba zvýšit tempo rekapitalizace a jasnou linii načrtne nové kolo „zátěžových testů“ evropských bank.

Podstatné je rovněž fiskální ozdravení. Klíčovou prioritou vyspělých ekonomik je pokračovat v procesu fiskální korekce, který většina z nich letos zahájila. Dvě největší vyspělé ekonomiky – USA a Japonsko – se však touto cestou dosud nevydaly. Měly by si co nejdřív sestavit plány věrohodné konsolidace, které budou konkretizovat nejen cíle, ale i nástroje k jejich dosahování.

Při určování tempa fiskální konsolidace je třeba bedlivě přihlížet k růstu a zaměstnanosti. Přílišná pomalost podlomí věrohodnost, leč přílišná rychlost zadusí růst. Nástroje k uskutečnění fiskální korekce by tedy měly upevňovat ekonomickou efektivitu nebo ji přinejmenším nepoškozovat. Úkolem na rozvíjejících se trzích a v ekonomikách s nízkými příjmy je předejít přehřívání, tlumit finanční rizika a řešit naléhavé potřeby sociálních výdajů a přitom nenarušit udržitelnost. Nejnaléhavější potíží pro mnohé z těchto zemí je nárůst cen potravin a energií a je třeba jej obezřetně řídit.

Závěrem lze říct, že oživení sice trvá, ale nemá pevný základ. Je křehké, nevyvážené a omezené. Myslíme si, že situace nespěje k recesi se dvěma propady. Rizika zatěžující vyhlídky ale narůstají a je třeba stanovit politické úsilí, které je zmírní. Rozhodující je čas.