Dvacet let poté, co Michail Gorbačov zahájil perestrojku, začali mnozí lidé bědovat nad pomalým krokem reforem v Rusku za prezidenta Vladimira Putina. Mohlo to být ale jinak? Vývoj by neměl překvapovat, protože bouřlivá období Gorbačova a Jelcina zemi vyčerpala. Kdo může mít Rusům za zlé, že trpí reformní únavou?

Má-li se však Rusko opět postavit na nohy, další reformy jsou nezbytné. Přesto před zahájením nového kola reforem bude nejprve potřeba porozumět několika základním principům týkajícím se politických schopností Ruska.

První otázka, kterou by si každý, kdo se chce stát ruským reformátorem, měl dnes klást (a kterou jsme si během Gorbačovovy přestavby nekladli), zní: je společnost připravená vydržet krátkodobé reformní bolesti a jak ochotná je tyto bolesti snášet?

Zkušenosti z dob perestrojky podtrhují význam této otázky.

K přestavbě došlo v jedinečném okamžiku ruských dějin. Po velkých reformách minulosti, včetně osvobození nevolníků v roce 1861, následovalo mnoho let diskusí mezi západníky, slavjanofily a dalšími. Revoluce let 1905 a 1917 přišly ve chvíli, kdy už bylo po debatách, a každý věděl, kdo se za co staví.

Kdysi jsem četl, že volba Stalina na jeho první partajní post byl omyl. Je však stále jasné, že celá strana věděla, kdo je Stalin. Když mu bolševici svěřili úkol svolat ústavodárné shromáždění, věděli, co s tímto shromážděním zamýšlejí, protože Stalina dobře znali jako člověka, který se nezastaví před ničím.

Perestrojka byla jiná, protože debata ještě u konce nebyla, ba zuřivě probíhal bezpočet diskusí o tom, co by měl Gorbačov udělat. Navíc se všechny předchozí éry ruských reforem a revolucí vázaly k nějakému historickému modelu. Přestavba žádný takový dějinný precedens neměla. Transformace od státního socialismu k postindustriální společnosti nikde jinde tehdy ještě neproběhla. Perestrojka se tudíž odehrávala ve vzduchoprázdnu.

Želbohu, tato zkušenost se opakuje. Na obrazovkách ruských televizních stanic se sice mihotají různí političtí lídři odlišných politických stran, ale neexistuje skutečná národní diskuse o tom, jak vést zemi vpřed. Nesměřujeme k volbě dosažené v bezpočtu diskusí.

Druhé ponaučení z perestrojky se týká reformního programu. Po dvou desítkách let zásadních změn Rusko stále nemá skutečný program konstruktivní reformy. Abychom použili moderního výrazu, nemáme cestovní mapu. Prakticky všichni ví, co je nepřijatelné a co je potřeba odstranit. Nevíme ale, čím se má nahradit to, co odstraníme.

Jistěže, útěk od socialismu byl bezprecedentní. Mnohé z toho, co socialismus vytvořil, bylo potřeba odčinit. Stalo se tak ale pomocí sloganů, nikoliv skrze program změny, jemuž by obyčejní Rusové dokázali porozumět a který by mohli vzít za svůj. Jediné, co máme, jsou nekonečné spory, přičemž chybí praktické alternativy, o nichž by se diskutovalo a mezi nimiž by se volilo.

Jedním z důvodů, proč jsou ruské reformní debaty tak neplodné, je skutečnost, že zemi chybí srozumitelné politické strany. Během přestavby a Jelcinova pobytu v prezidentském úřadu byla dědictvím minulosti nenávist vůči Komunistické straně a strach z ní a její síly a moci. Tento strach se přenesl na všechny politické strany a všeobecně potlačil touhu tvořit silné strany. Avšak právě podezřívavost vůči politickým stranám znamenala neexistenci organizovaného uskupení s celostátním dosahem, které by bylo odhodláno prosazovat zásadový a dobře promyšlený reformní program. Místo toho byly reformy nařízeny shora, aniž by si zajistily podporu zdola – takže neměly dlouhou životnost.

Jediné, čeho jsme se naděli, byly přímé výzvy ulicím a masám, nikoliv povzbuzení k hledání nefalšovaného společenského konsenzu. Tato přímá metoda je nevysychajícím zdrojem autoritářství. Musíme si to uvědomit a pochopit, že se objevuje nejen tehdy, když je veřejnost apatická nebo vystrašená, ale rovněž když neexistuje zřetelný stabilní předvoj, jako jsou politické strany, které volí a řídí své lídry.

Rusko tudíž v současnosti čelí situaci, kdy jedinou politickou událostí je volba prezidenta. Ve skutečnosti Rusko potřebuje silné nezávislé společenské a politické organizace, které by řekly: v každých prezidentských volbách bude pro správné nasměrování vývoje potřeba udělat to a to. Tím se otázka, kdo je prezidentem, stane druhořadou. V tomto ohledu je Putinovo nedávné úsilí o zavedení přísnější státní kontroly nad soukromými organizacemi obzvlášť zneklidňující.

Avšak poslední a nejzásadnější ponaučení z perestrojky se týká tempa reforem a očekávání společnosti. Jednoduše řečeno, vláda musí lidem vyjít vstříc. Přesto však reformu nemůže zredukovat na nulu, aby se vlichotila zástupům. Není snadné po této cestě kráčet, ale jde o jediný směr, jímž stojí za to se pustit.

Perestrojka i reformní dekáda, jež přišla po ní, prokázaly, že pouhá chůze ve šlépějích formálních struktur západního demokratického modelu nestačí, má-li se Rusku dostat důsledné realizace reformy. Tento model, jak vidíme v Rusku, vede k populistické demokracii a neprůbojné reformě. Země potřebuje hlubší oddanost reformě, která se dostaví, jedině pokud její instituce zajistí účast ruské veřejnosti v otevřené debatě, která nám dosud chybí. Musíme odhodit závaží populistické demokracie a uvítat to, co demokracie odjakživa představuje – účast všech občanů na chodu jejich vlády.