NEW YORK – Jsou Tibeťané odsouzeni jít ve šlépějích amerických indiánů? Budou degradováni na pouhou turistickou atrakci ke zpeněžení ubohých připomínek toho, co bývalo skvělou kulturou? Tento smutný osud se jeví jako čím dál pravděpodobnější a letošní olympijský rok už zkalily snahy čínské vlády potlačit vzdor vůči němu.

Číňanům jde na vrub mnohé, ale osud Tibetu není jen otázkou zpola koloniálního útlaku. Často se zapomíná, že v polovině 20. století mnozí Tibeťané, obzvláště vzdělaní lidé ve větších městech, prahli po modernizaci své společnosti natolik, že čínské komunisty považovali za spojence proti zbožným mnichům a velkostatkářům, již vlastnili nevolníky. Na počátku 50. let čínské reformy udělaly na samotného dalajlamu takový dojem, že napsal básně velebící předsedu Maa.

Žel, čínští komunisté tibetskou společnost místo reformy nakonec obrátili v trosky. Náboženství bylo ve jménu oficiálního marxistického ateismu rozdrceno. Kláštery a chrámy byly během Kulturní revoluce zničeny (často za pomoci tibetských rudých gard). Kočovníci byli přinuceni žít v odporných betonových sídlištích. Tibetské umění se zakonzervovalo do folklórních emblémů oficiálně podporované „menšinové kultury“. A dalajlama a jeho svita byli přinuceni prchnout do Indie.

Nic z toho nebylo zvláštností Tibetu. K rozbíjení tradic a násilné kulturní reglementaci došlo po celé Číně. V některých ohledech bylo s Tibeťany nakládáno méně nemilosrdně než s většinou Číňanů. Útok na tibetskou jedinečnost rovněž nebyl charakteristický jen pro komunisty. Generál Čankajšek v roce 1946 prohlásil, že Tibeťané jsou Číňané, a kdyby jeho nacionalisté v občanské válce zvítězili, rozhodně by jim neudělil nezávislost.

Tibetský buddhismus doznal značné újmy, leč zubu dvacátého století neodolal ani čínský komunismus. Kapitalistický rozvoj je však pro tibetskou tradici ještě pustošivější. Tak jako mnohé moderní imperialistické mocnosti si Čína pro své politiky nárokuje legitimitu s poukazem na jejich hmotné přínosy. Po desetiletích zkázy a zanedbávání těží Tibet z obrovského množství čínských peněz a sil vkládaných do modernizace země. Tibeťané si nemohou stěžovat, že by je minula transformace Číny z trosek třetího světa v div bouřlivého městského rozvoje.

Daň za tento vývoj je ale v Tibetu vyšší než jinde. Krajovou identitu, kulturní rozmanitost a tradiční umění a zvyky pohřbil po celé Číně beton, ocel a sklo. Všechny Číňany dusí tentýž znečištěný vzduch. Chanští Číňané však alespoň mohou cítit hrdost na vzkříšení národního úspěchu. Může je hřát oživení čínské moci a hmotného bohatství. Tibeťané naproti tomu tento pocit sdílet mohou jen natolik, nakolik se stanou bezvýhradnými Číňany. Neučiní-li tak, mohou jen truchlit nad ztrátou vlastní identity.

Číňané svou vizi moderního rozvoje do Tibetu neexportují jen ve smyslu architektury a infrastruktury, ale též lidí, kteří se valí ve vlnách: podnikatelé ze S’-čchuanu, prostitutky z Chu-nanu, technokrati z Pekingu, straničtí funkcionáři ze Šanghaje, maloobchodníci z Jün-nanu. Tibeťané už dnes tvoří menšinu obyvatel Lhasy. Většina lidí na venkově sice je tibetského původu, ale jejich způsob života pravděpodobně čínskou modernizaci nepřežije o nic zdárněji než životní styl Apačů ve Spojených státech.

Jelikož vyučovacím jazykem tibetských škol i univerzit je čínština, každý, kdo touží být víc než jen chudým rolníkem, žebrákem či prodavačem tretek, musí se přizpůsobit čínským normám, tedy stát se Číňanem. Dokonce i tibetští intelektuálové, kteří chtějí studovat svou vlastní starou literaturu, musí pracovat s čínskými překlady. Přitom se čínští a další cizí turisté oblékají do tradičních tibetských šatů, aby se na památku vyfotografovali před někdejším dalajlamovým palácem.

Náboženství se dnes sice v Tibetu toleruje, tak jako i jinde v Číně, ale za přísně regulovaných podmínek. Kláštery a chrámy se zneužívají jako turistické atrakce, přičemž úkolem státem nasazených agentů je zajistit, aby se mniši drželi v řadě. Jak víme z nedávných událostí, zatím se jim to tak úplně nepodařilo; zášť mezi Tibeťany sahá příliš hluboko. Odpor proti chanskočínským přistěhovalcům, kteří jsou jak hybateli překotné modernizace, tak hlavními příjemci jejích přínosů, v posledních několika týdnech vzkypěl, nejprve v klášteřích a pak v ulicích.

Dalajlama opakovaně řekl, že neusiluje o nezávislost. Čínská vláda se nesporně mýlí, když mu dává násilí za vinu. Dokud však bude Tibet součástí Číny, je těžké si představit, jak může jeho odlišná kulturní totožnost přežít. Lidské i hmotné síly sešikované proti Tibetu jsou drtivé. Tibeťanů je příliš málo a Číňanů příliš mnoho.

Mimo Tibet, to už je ovšem něco jiného. Jsou-li Číňané zodpovědní za zadušení starého způsobu života v Tibetu, mohou být bezděčně zodpovědní též za jeho zachování mimo Tibet. Donucením dalajlamy k ochodu do exilu se postarali o vznik tibetské diaspory, která zřejmě může přežít v tradičnější podobě, než by bylo pravděpodobné i v nezávislém Tibetu. Kultury v diaspoře vzkvétají díky nostalgickým snům o návratu. Tradice se žárlivě střeží jako drahocenné dědictví, předávané tak dlouho, dokud sny trvají.

A kdo si troufne říct, že se takové sny nikdy nevyplní? Židé vydrželi na svých snech lpět bezmála dva tisíce let.