NEW YORK – Co se stane s neokonzervativci v době, kdy se prezidentské působení George W. Bushe chýlí ke konci? Jen málokdy v dějinách americké politiky měla hrstka knihomolských intelektuálů takový vliv na zahraniční politiku, jaký měli „neokoni“ za vlády Bushe a jeho viceprezidenta Dicka Cheneyho, z nichž ani jeden neproslul hlubokými intelektuálními zájmy. Většina prezidentů doufá, že svému času strávenému v úřadu dodá nějaký zvláštní význam. Teroristické útoky z 11. září 2001 poskytly neokonzervativním intelektuálům příležitost propůjčit svou značku revolučního idealismu Bushově a Cheneyho podniku.

Neokonzervativci, kteří psali do časopisů jako Weekly Standard a využívali řečnických pultíků mozkových trustů typu American Enterprise Institute, nabídli intelektuální podporu invazi do Iráku. Logika americké mise za šířením svobody po celé zeměkouli – jejíž kořeny, jak se tvrdilo, sahají v amerických dějinách až k otcům-zakladatelům – nic menšího nevyžadovala. Námitky evropských a asijských spojenců byly smeteny ze stolu jako staromódní, nenápadité a zbabělé reakce na úsvit nového věku celosvětové demokracie, kterou vynutí nezdolná vojenská moc USA.

Po neokonech se mnoha lidem stýskat nebude. Naposledy o sobě dali vědět v předvolební prezidentské kampani Johna McCaina, mezi jehož zahraničně-politickými poradci figurovalo i několik prominentních členů tohoto bratrstva (většinou mužů). V řadách konzultantů Baracka Obamy si zatím žádný z nich, jak se zdá, velkou přízeň nezískal.

Tak velký vliv, jaký měli neokoni v Bushově éře, je v politické kultuře USA neobvyklý, neboť ta je známa svou skepsí vůči intelektuálním experimentům. Jistá míra přízemnosti v politice není zase tak špatná. Intelektuálové, kteří jsou mimo elitářské rezervace mozkových trustů a univerzit obvykle bezmocní, se někdy nechají až příliš snadno zlákat mocnými vůdci v naději, že ti opravdu uskuteční jejich myšlenky.

Moudří vůdci jsou však zákonitě pragmatičtí, poněvadž špinavá realita vyžaduje kompromis a přizpůsobivost. Pouze fanatici chtějí dotahovat ideje do logických extrémů. Kombinace silných vůdců s autoritativními sklony a intelektuálních snílků mívá často za následek špatnou politiku.

Přesně to se stalo, když Bush s Cheneym přijali myšlenky prosazované neokony za své. Oba dříve bývali pragmatickými muži. Bush zpočátku kandidoval jako opatrný konzervativec, který je připraven být umírněný doma a skromný v zahraničí. Cheney byl znám spíše jako nelítostný byrokrat nežli jako muž smělých idejí. Zároveň však byl posedlý myšlenkou rozšířit výkonné pravomoci prezidenta. Třaskavá směs autokratických ambicí a pomýleného idealismu nabyla vrchu krátce po teroristických útocích ze září 2001.

I kdyby se měl Irák nějakým zázrakem vyvinout ve stabilní a harmonický liberálně-demokratický stát, cena, kterou jsme za to zaplatili v podobě (většinou irácké) krve a (většinou amerického) bohatství, je již dnes příliš vysoká, než aby mohla ospravedlnit tu formu revoluční vojenské intervence, kterou neokoni prosazovali. Další obětí neokonzervativní domýšlivosti by se mohla stát myšlenka šíření demokracie jako taková. Již samotné slovo „demokracie“ vycházející z úst tiskového mluvčího americké vlády totiž bylo poskvrněno neoimperialistickými významy.

Podobné věci se samozřejmě stávaly už dříve. Idealismus japonských intelektuálů ve 30. a počátkem 40. let minulého století se částečně zasloužil o katastrofální válku Japonska za „osvobození“ Asie od západního imperialismu. Ideál všeasijské solidarity ve společném boji za nezávislost nebyl špatný, ale naopak chvályhodný. Představa, že by tuto solidaritu mohla vynucovat japonská císařská armáda, která v Číně a jihovýchodní Asii běsnila jako pominutá, však měla katastrofální důsledky.

Také socialismus byl odvážnou a nezbytnou korekcí společenských nerovností, které vyvolal kapitalismus volné ruky trhu. Pokud byl rozředěn kompromisy, bez nichž liberální demokracie nemohou vzkvétat, vykonal socialismus v západní Evropě mnoho dobrého. Pokusy o prosazení socialistických či komunistických ideálů silou však skončily útiskem a masovými vraždami. Proto se dnes řada Středoevropanů a Východoevropanů dívá podezíravě i na sociální demokracii. Dokonce i ve chvíli, kdy západní Evropa uctívá Baracka Obamu, si mnoho Poláků, Čechů a Maďarů myslí, že je to jen nějaký socialista.

Navzdory svému pojmenování nebyli neokonzervativci ve skutečnosti ani trochu konzervativní. Byli to radikální odpůrci pragmatického přístupu k zahraničním vládcům – přístupu prosazovaného lidmi, kteří si říkali „realisté“. Ačkoliv arcirealista Henry Kissinger válku v Iráku schvaloval, pro neokonzervativní intelektuály představovalo jeho pojetí reálpolitiky hlavní terč. Věřili totiž, že agresivní prosazování demokracie v zahraničí je nejen morální a odpovídající americké tradici, ale že je také v národním zájmu.

V tomto tvrzení se skrývá zrnko pravdy. I liberálové mohou souhlasit s názorem, že například islamistický terorismus souvisí s absencí demokracie na Blízkém východě. Realismus ve smyslu vyvažování moci prostřednictvím ústupků diktátorům má své meze. Nejmocnější demokratický stát na zeměkouli musí demokracii podněcovat všude, kde je to možné.

Revoluční války však nejsou nejefektivnějším způsobem, jak toho dosáhnout. Je potřeba najít méně výbojný a více liberální způsob prosazování demokracie, který bude klást důraz na mezinárodní spolupráci namísto hrubé vojenské síly. Je nepravděpodobné, že by Obama opakoval chyby neokonů. Má-li však uspět, bude muset vyprostit některé jejich ideály z trosek jejich katastrofální politiky.