Saturday, April 19, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Laskavost cizinců

NEW HAVEN – Přiznávám, že jde o neobvyklý pohled na svět, ale když čtu noviny, neustále žasnu nad rozsahem lidské dobroty. Nejčerstvější příznivá zpráva pochází z Centra pro výzkum bohatství a dobročinnosti při Boston College, které odhaduje, že Američané v roce 2010 darují v individuálních charitativních příspěvcích kolem 250 miliard dolarů, o několik miliard víc než loni.

Lidé dávají cizím lidem vlastní krev, vyjíždějí na humanitární mise do míst jako Haiti nebo Súdán a jinde zase nasazují životy v boji proti nespravedlnosti. Obyvatelé New Yorku si už zase zvykli na články o hrdinech z metra – odvážné duše, které se vrhnou na koleje, aby zachránili spolucestující, kteří tam spadli, a pak se často vytratí, jelikož je pozornost nebo uznání uvádí do rozpaků.

Jako psychologa mě fascinují kořeny a důsledky takové vlídnosti. Některé naše morální postoje a mravní pohnutky jsou plodem biologické evoluce. Ta objasňuje, proč jsme často laskaví k pokrevním příbuzným – tedy k těm, s nimiž sdílíme geny. Dále může vysvětlovat naši mravní příchylnost k těm, koho pokládáme za příslušníky svého nejužšího kmene.

Jistou adaptivní logiku má i to, že jsme milí k těm, s nimiž jsme často ve styku; my podrbeme záda jim, oni podrbou záda nám. Obětujeme-li však své zdroje ve prospěch neznámých lidí, zejména ve vzdálené cizině, žádný darwinovský přínos to nemá.

Vysvětlení je v tom, že naše rozšířená mravnost pramení z inteligence, představivosti a kultury. Jednou mocnou silou je používání jazyka k vyprávění příběhů. Ty nás mohou podnítit k tomu, abychom o vzdálených lidech uvažovali, jako by šlo o přátele či rodinu.

Důležitou úlohu v rozšiřování rozsahu našeho mravního zájmu sehrávají zprostředkované prožitky, jež vyvolávají řecké tragédie, televizní sitkomy a reportáže v novinách. Dalším faktorem je šíření ideologií, sekulárních i náboženských, které nás pobízejí, abychom se starali o vzdálené lidi, a přesvědčují nás, abychom svou vlídnost přenesli za hranice svého nejužšího okruhu.

Naši přívětivost může posilovat i často očerňovaná síla kapitalismu. Nedávná studie 15 různých populací, o níž referoval časopis Science, zjistila, že společnosti, které se k anonymním cizincům chovají nejslušněji, jsou ty, které mají tržní ekonomiku. Jak zdůraznil Robert Wright, jak jsou lidé čím dál silněji vzájemně závislí, rozsah mravní starostlivosti se v souladu s tím rozšiřuje.

Nikdo nebude tvrdit, že se vytrácí rozlišování mezi těmi, kdo jsou nám blízcí, a vzdálenými cizinci. Neumím si představit, že by k tomu kdy došlo. Jedinec, který by nerozlišoval mezi svým vlastním dítětem a neznámým dítětem v daleké zemi – a cítil tutéž lásku a povinnost vůči oběma –, by stěží byl ještě lidský. Dochází však k tomu, že hranice mezi „námi“ a „jimi“ už nejsou tak ostré, jak bývaly.

Důsledky naší vlídnosti nejsou v součtu nulové. Zlepší životy příjemců dobročinnosti, ale dárcům prospěje také. Konat dobro přináší dobrý pocit. Ostatně nedávná studie zjistila, že utrácet peníze za jiné přináší větší uspokojení než utrácet je za sebe. Nejde jen o krátkodobé potěšení: ti, kdo darují ostatním majetek a čas, jsou obvykle po celý život šťastnější než ti, kdo dárci nejsou. Paradoxní zjištění v této věci říká, že skvělým fíglem na štěstí je zapomenout na vlastní štěstí a raději se snažit posílit štěstí ostatních.

Všechno ale úplná idyla není; mravnost je víc než jen soucit a dobročinnost. Jako morální stvoření jsme puzeni prosazovat spravedlnost.

Experimentální ekonomové zjistili, že lidé obětují své vlastní zdroje, aby vytrestali podvodníky a příživníky, a že tak postupují i vůči anonymním cizincům, s nimiž nikdy znovu do styku nepřijdou – takovému jednání se přezdívá „altruistický trest“. I takové konání přináší radost. Tak jako kladnou nervovou reakci vyvolává obdarování potřebného, vyvolává ji i potrestání někoho, kdo si to zaslouží.

To je rub dobročinnosti. Máme motivaci chovat se mile k neznámým cizím lidem, ale máme také motivaci uškodit těm, kdo se k neznámým cizím lidem chovají zle. To může naše silné puzení zavést až tak daleko, že na vzdálené zlo odpovíme sankcemi, bombardováním a válkou. Chceme, aby provinilci trpěli.

Problém pramení z toho, že naše spontánní morální cítění není příliš vnímavé vůči důsledkům. Vzorce dobročinných darů do ciziny mají často spojitost spíš s naléhavostí novinového zpravodajství než se skutečnými úvahami nad tím, kde je peněz nejvíc zapotřebí. Laboratorní zjištění zase dokládají, že lidé provinilce nepřestanou trestat, i když už si dobře uvědomují, že jejich činění vlastně situaci zhoršuje. Důsledky není těžké v opravdovém světě vysledovat.

Rozšíření morálky člověka je pro lidstvo úžasným pokrokem, ale bylo by ještě lepší, kdyby ji mírnila chladnokrevná racionalita.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured