BERKELEY – Ke zhruba tříletému propadu do zásadní recese zatím světové hospodářství odsouzeno není: ještě možná unikneme. Vlády by ale měly hrát na jistotu a začít už teď podnikat více opatření ke ztlumení, zmírnění a zkrácení období vysoké nezaměstnanosti a pomalého či negativního růstu, které teď vypadá velice pravděpodobně.

Je přirozeným – tedy přinejmenším lidsky přirozeným – faktem, že obezřetné a příhodné politiky se budou později jevit jako přehnané. Světové hospodářství v určitou chvíli začne zase svižně růst. Bylo by ale nanejvýš neopatrné předpokládat, že tento okamžik nastal právě teď a že se už poměry mohou jenom zlepšovat.

Zřejmě nejlepším způsobem, jak na situaci pohlédnout, je připomenout si, že světové hospodářství během posledních 15 let táhly vpřed tři lokomotivy. První byly rozsáhlé investice, soustředěné ve Spojených státech, vyplývající z revoluce informačních technologií. Druhou byly investice do budov, opět soustředěné do USA, jež poháněl boom bytové výstavby. Třetí byly investice do výroby v ostatních částech světa – zejména v Asii – poté, co se USA staly pro světovou ekonomiku dovozcem poslední záchrany.

Tyto tři lokomotivy světové ekonomice 15 let zajišťovaly téměř plnou zaměstnanost a rychlý růst. Když v roce 2000 skončil boom špičkových technologií, Federální rezervní systém zaranžoval jeho náhradu boomem bydlení, zatímco investice do Asie s cílem zásobovat americký trh supěly dál ještě vyšším tempem.

Ledaskdo si dnes stěžuje na měnové řízení Alana Greenspana, díky němuž měly tyto tři lokomotivy dostatek páry: nejzdvořilejším vyjádřením, které jsem zaslechl, bylo „sériový bublifuk“. Bylo by na tom ale dnes světové hospodářství skutečně lépe, kdyby se uplatnily alternativní měnové politiky udržující nezaměstnanost v Americe na průměrné míře 7% místo 5%? Dařilo by se mu opravdu lépe, kdyby americká poptávka po výrobcích z Evropy, Asie a Latinské Ameriky za nějakých 300 miliard dolarů ročně prostě nevznikla?

První lokomotivě ovšem před sedmi lety došlo palivo a nenašel se žádný zřetelný náhradní vůdčí sektor založený na technologiích, například biotechnologie, který by podnítil obdobnou bujarost, ať už racionální, či nikoliv. Druhá lokomotiva se začala přede dvěma lety plnit kouřem a teď se pohybuje už jen setrvačností, dokud nezastaví, což znamená, že třetí lokomotiva – USA jako dovozce poslední záchrany – ztrácí rychlost jakbysmet: kvůli slabému dolaru doprovázejícímu krach financování trhu s nemovitostmi je export do USA nevýnosný.

Světové ekonomice, jak se před 75 lety vyjádřil John Maynard Keynes, začíná selhávat zapalování. Potřebuje postrčit – tedy silnější agregátní poptávku. V USA zapůsobí slabý dolar jako silná vzpruha čistých vývozů, a tudíž agregátní poptávky. Ale z pohledu světa jako celku jsou čisté exporty hrou s nulovým součtem. Takže se budeme muset spolehnout na jiné zdroje agregátní poptávky.

Prvním zdrojem je vláda. Fiskální rozvážnost je ve střednědobém a dlouhodobém horizontu stejně důležitá jako vždycky. Pro příští tři roky by ale vlády měly snížit daně – zejména chudým, u nichž jsou výdaje nejpravděpodobnější – a více utrácet.

Druhým zdrojem jsou soukromé investice. Světové centrální banky už u bezpečných aktiv snižují úrokové sazby a budou je snižovat i nadále, jak bude vysvítat blízkost a rozsah pravděpodobného globálního poklesu.

Nízké úrokové sazby jsou ale plně slučitelné se stagnací či depresí, zůstanou-li vysoké rizikové prémie – jak se svět ponaučil ve 30. letech a Japonsko si tuto lekci zopakovalo v 90. letech. Nejnáročnějším úkolem vlád je povzbudit efektivní schopnost soukromého sektoru nést rizika, aby podniky měly k dispozici kapitál za podmínek, jež je budou lákat k expanzi.