LONDÝN – Rakouský ekonom Friedrich von Hayek, který zemřel v roce 1992 ve věku 93 let, jednou poznamenal, že k tomu, aby měl člověk poslední slovo, stačí jediné: přežít své odpůrce. Jeho velkým štěstím bylo, že přežil Keynese téměř o 50 let, takže mohl zaznamenat posmrtné vítězství nad rivalem, který ho za života intelektuálně rozcupoval.

Hayekova apoteóza přišla v 80. letech, kdy se tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová uchýlila k citaci z jeho knihy Cesta do otroctví (1944), jež představovala klasický útok na centrální plánování. V ekonomii však nikdy neexistují konečné verdikty. Hayekova obrana tržního systému před hrubou neefektivitou centrálního plánování si sice získávala stále větší souhlas, ale na ministerstvech financí a v centrálních bankách přetrvával Keynesův názor, že tržní systém vyžaduje ustavičnou stabilizaci.

Obě tradice nicméně zastínila chicagská škola „racionálních očekávání“, která posledních pětadvacet let dominuje ekonomice hlavního proudu. Protože ekonomičtí aktéři údajně disponují dokonalými informacemi o všech možných eventualitách, systémové krize nikdy nemohou nastat jinak než jako výsledek nešťastných náhod a překvapení, které jsou mimo dosah ekonomické teorie.

Globální hospodářský kolaps v letech 2007-2008 ekonomii „racionálních očekávání“ zdiskreditoval (ačkoliv to její velekněží dosud neuznali) a znovu přivedl do posmrtného zápasu Keynese s Hayekem. Otázky se od velké hospodářské krize z 30. let, kdy jejich spor započal, příliš nezměnily: Co způsobuje kolaps tržních ekonomik? Jaká je správná reakce na kolaps? Jak lze nejlépe předcházet budoucím kolapsům?

Podle Hayeka počátkem 30. let a podle Hayekových stoupenců dnes je „krize“ výsledkem nadměrných investic v poměru k nabídce úspor, kterou umožnila přehnaná úvěrová expanze. Banky půjčují za nižší úrokové sazby, než jaké by požadovali skuteční střadatelé, což činí všechny druhy investičních projektů dočasně ziskovými.

Protože však tyto investice neodrážejí skutečné preference budoucí spotřeby oproti spotřebě současné ze strany ekonomických aktérů, nejsou k dispozici úspory nezbytné k jejich završení. Ty lze nějakou dobu zajišťovat prostřednictvím měnových injekcí centrální banky. Účastníci trhu si však nakonec uvědomí, že k dokončení všech investičních projektů není dost úspor. V tom okamžiku se boom promění v krach.

Každý umělý boom s sebou nese semínka vlastní destrukce. Zotavení spočívá v likvidaci špatně alokovaných zdrojů, ve snížení spotřeby a ve zvýšení úspor.

Keynes (a s ním i dnešní keynesiánci) by za příčinu krize pokládal pravý opak: nedostatečné investice v poměru k nabídce úspor – tedy příliš malou spotřebu nebo agregátní poptávku potřebnou k udržení takové úrovně investic, která zajistí plnou zaměstnanost –, což nutně povede ke kolapsu očekávání zisku.

I v tomto případě lze situaci nějakou dobu udržet prostřednictvím spotřebitelského dluhového financování, ale nakonec se spotřebitelé předluží a omezí své nákupy. Keynesiánská a hayekovská vysvětlení původu krize se ve skutečnosti tolik neliší – v obou případech hraje klíčovou roli nadměrná zadluženost. Závěry, k nimž tyto teorie vedou, jsou však diametrálně odlišné.

Zatímco podle Hayeka vyžaduje zotavení likvidaci nadměrných investic a zvýšení spotřebitelských úspor, podle Keynese spočívá řešení v poklesu tendence k úsporám a zvýšení spotřeby s cílem udržet očekávání zisku ve firmách. Hayek předepisuje větší střídmost, Keynes větší výdaje.

Zde máme klíč k tomu, proč Hayek svou velkou bitvu s Keynesem ve 30. letech prohrál. Nebylo to jen proto, že strategie likvidace excesů se rovnala politické katastrofě: v Německu dokonce vynesla k moci Hitlera. Jak poukázal Keynes, kdyby se všichni – domácnosti, firmy a vlády – začali současně snažit o zvýšení úspor, nedalo by se nijak zabránit takovému poklesu ekonomiky, že by lidé nakonec byli příliš chudí na to, aby mohli spořit.

Právě tato slabina hayekovské argumentace přiměla většinu ekonomů k tomu, aby opustili hayekovský tábor a přihlásili se ke keynesiánské „stimulační“ politice. Jak uvedl ekonom Lionel Robbins: „Tváří v tvář mrazivé deflaci té doby byla představa, že hlavním nezbytným nástrojem je odepsání pomýlených investic a… podpora tendence k úsporám…, stejně nevhodná jako upírat přikrývky a povzbuzení opilci, který spadl do ledového rybníka, s odůvodněním, že jeho prvotním problémem bylo přehřátí.“

S výjimkou hayekovských fanatiků se zdá všem zřejmé, že koordinovaný globální stimul z roku 2009 zastavil sklouzávání do další velké deprese. Jistě, pro mnoho vlád znamenaly náklady na záchranu svých bank a udržení svých ekonomik nad vodou tváří v tvář kolapsu firem poškození či zničení kredibility. Stále více se však uznává, že utahování opasků ve veřejném sektoru v době slabých výdajů sektoru soukromého je zaručená cesta k několikaleté stagnaci, ne-li k dalšímu kolapsu.

Podle toho se tedy bude muset změnit i politika. V případě Evropy lze doufat jen v málo; skutečná otázka zní, zda má prezident Barack Obama na to, aby si dokázal obléknout plášť prezidenta Franklina Roosevelta.

V otázce zamezení dalších, stejně vážných krizí v budoucnu by se keynesiánci vyslovili za posílení nástrojů makroekonomického řízení. Hayekovci nemohou přispět ničím rozumným. Na jeden z jejich oblíbených léků – zrušení centrálních bank, neboť právě ony jsou údajně příčinou nadměrné tvorby úvěrů – je už příliš pozdě. I ekonomika bez centrálních bank bude podléhat omylům optimismu a pesimismu. A lhostejný přístup k důsledkům těchto omylů je projevem špatné politiky a špatné morálky.

Ačkoliv tedy Hayek byl a je uznáván jako filozof svobody, ve 30. letech si svou bitvu s Keynesem zasloužil prohrát. A zaslouží si prohrát i dnešní odvetu.