Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (ICJ) týkající se podílu Srbska na masakru bosenských muslimů v Srebrenici v roce 1995 by se mělo setkat se značně rozporuplným ohlasem. Na jedné straně už sama skutečnost, že se nějaký mezinárodní tribunál vyslovil ke zodpovědnosti státu v otázce genocidy, znamená nepopiratelně pozitivní vývoj. Na straně druhé však patří rozhodnutí ICJ k těm soudním výrokům, které se snaží, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Soudní dvůr neměl hnát k trestní zodpovědnosti konkrétní jednotlivce; to je úkol pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). ICJ, jenž řeší spory mezi státy, se musel zabývat tvrzením Bosny, že za masakr ve Srebrenici nese zodpovědnost Srbsko. A ačkoliv soud shledal, že ke genocidě skutečně došlo, zároveň rozhodl, že Srbsko za ni podle mezinárodního práva nenese žádnou zodpovědnost.

Bosenskosrbští generálové, kteří se touto genocidou provinili, všichni ti Mladičové a Krstičové, podle soudu nejednali jako agenti Srbska a nedostávali z Bělehradu žádné konkrétní pokyny. Genocidu proto nelze klást za vinu Srbsku, třebaže srbská vláda vyplácela Mladičovi a jeho kolegům mzdu a poskytovala jim finanční i vojenskou pomoc. Stejně tak se Srbsko neprovinilo spolupachatelstvím, protože sice mělo na Mladiče a jeho lidi značný vliv, ale v době páchání genocidy nevědělo, že se takový zločin odehrává.

Jakmile dal tedy ICJ Srbsku „rozhřešení“ v otázce hlavního zločinu, nabídl Bosně alespoň „cenu útěchy“, když konstatoval, že vraždy ve Srebrenici měly charakter genocidy – k tomuto závěru ovšem již dříve dospěl ICTY. Srbsko navíc podle ICJ porušilo mezinárodní právo, když genocidě nezabránilo. Mohlo totiž masakry překazit, ale neučinilo tak a později ani nepomohlo ICTY se zatčením Mladiče (který se, jak známo, stále ukrývá v Srbsku).

Rozhodnutí soudu se tak snaží být na všechny strany hezké. K tomu, aby posoudil, zda Mladič jednal jménem Srbska, když naplánoval a poté nařídil masakr ve Srebrenici, požadoval soud důkaz, že mu srbští činitelé zaslali konkrétní „instrukce“, aby tento akt genocidy spáchal. Takové instrukce se očividně nikdy nemohou najít. Proč nestačil důkaz, že bosenskosrbské vojenské velení bylo financováno a placeno Srbskem a že mělo úzké vazby na srbské politické a vojenské špičky?

A co je ještě důležitější: rozhodnutí ICJ, že Srbsko nese zodpovědnost za to, že nezabránilo genocidě, v níž nebylo spolupachatelem, nedává valný smysl. Srbsko si podle soudu uvědomovalo velmi vysoké riziko aktů genocidy a neučinilo nic. Zároveň však nebylo podle soudu spolupachatelem, poněvadž „se neprokázalo“, že úmysl spáchat ve Srebrenici genocidu „byl Bělehradu předložen k pozornosti“.

To je přinejlepším matoucí konstatování. Masakr byl podrobně připraven a odehrál se v průběhu šesti dnů (mezi 13. a 19. červencem). Lze si vůbec představit, že srbské úřady setrvávaly v nevědomosti, zatímco ve Srebrenici probíhalo vraždění, o němž informovala média po celém světě? Zdá se mnohem rozumnější předpokládat, že vedoucí srbští představitelé byli o všem informováni a že Srbsko navzdory tomu nikdy nepřerušilo vojenskou, finanční a politickou pomoc Mladičovi.

Základní problém rozhodnutí ICJ spočívá v nastavení nerealisticky vysoké laťky pro důkaz, že Srbsko nese právní vinu na genocidě. Nést spoluvinu na nějakém zločinu lze přece i tím, že obviněný tomuto zločinu nezabrání, ačkoliv má povinnost i prostředky tak učinit, případně že vlastní nečinností rozhodným způsobem přispěje k vytvoření podmínek, které spáchání tohoto zločinu umožňují.

Lidé, kteří Srebrenicu přežili a pro něž Bosna žádala odškodné, tak nedostanou od Srbska nic. A kdyby byl naživu někdejší srbský prezident Slobodan Miloševič, byl by i on obvinění z genocidy zproštěn.