BRUSEL – První dekáda tohoto století začala takzvanou internetovou bublinou. Když praskla, centrální banky rázně zakročily s cílem uvolnit měnovou politiku, aby předešly vleklému období pomalého růstu ve stylu Japonska. Jenže delší období nízkých úrokových sazeb, které po recesi roku 2001 následovalo, přispělo namísto toho ke vzniku další bubliny, tentokrát v realitách a úvěrech.

Po prasknutí druhé bubliny během jediného desetiletí centrální banky opět rychle reagovaly a téměř všude snížily sazby na nulu (či téměř na nulu). Federální rezervní sytém Spojených států se ve snaze urychlit zotavení dokonce nedávno pustil do bezprecedentního kola „kvantitativního uvolňování“. Stěžejním argumentem byla opět nutnost zabránit opakování japonské „ztracené dekády“.

Tvorbě politik často dominují jednoduchá „ponaučení“ z hospodářských dějin. Jenže ponaučení z případu Japonska je do velké míry mýtus. Základem děsivého příběhu o Japonsku je to, že tamní HDP rostl v uplynulém desetiletí průměrným ročním tempem pouhých 0,6 %, oproti 1,7 % v USA. Rozdíl je sice mnohem menší, než se obvykle předpokládá, ale tempo růstu ve výši 0,6 % skutečně na první pohled budí dojem ztracené dekády.

Podle tohoto kritéria by se dalo tvrdit, že značná část Evropy také „ztratila“ dekádu, neboť Německo dosahovalo týchž temp růstu jako Japonsko (0,6 %) a Itálii se dařilo ještě hůř (0,2 %); jen Francii a Španělsku se vedlo poněkud lépe.

Takováto představa stagnace je však v mnoha zemích zavádějící, protože opomíjí jeden významný faktor, konkrétně demografii.

Jak máme porovnávat dosažený růst ve skupině podobných vyspělých zemí? Nejlepším měřítkem není celkový růst HDP, ale růst na hlavu populace v produktivním věku (tedy ne čistě na hlavu). Tento poslední faktor je důležitý, protože jen populace v produktivním věku (PPV) představuje produktivní potenciál země. Jestliže dvě země dosahují téhož růstu průměrného příjmu PPV, měli bychom z toho vyvodit, že obě svého potenciálu využívaly stejně účinně, přestože jejich celková tempa růstu HDP se mohou lišit.

Když se podíváme na HDP/PPV (definovanou jako obyvatelstvo ve věku 20-60 let), dostaneme překvapivý výsledek: Japonsku se ve skutečnosti během minulé dekády dařilo lépe než USA či většině evropských zemí. Důvod je prostý: celková tempa růstu Japonska byla dosti nízká, avšak růstu bylo dosahováno navzdory rychlému úbytku populace v produktivním věku.

Poučný je tu rozdíl mezi Japonskem a USA: co do celkového růstu HDP činil tento rozdíl asi jeden procentní bod, avšak ve smyslu ročních temp růstu PPV byl větší – víc než 1,5 procentního bodu, jelikož populace USA v produktivním věku se o 0,8 % rozrůstala, kdežto v Japonsku se zhruba stejným tempem zmenšovala.

Další známka toho, že Japonsko plně využilo svého potenciálu, tkví ve skutečnosti, že tamní míra nezaměstnanosti byla v uplynulém desetiletí konstantní. Naproti tomu míra nezaměstnanosti USA se téměř zdvojnásobila a teď se blíží k 10 %. Lze tedy dospět k závěru, že USA by si neměly brát Japonsko za příklad stagnace, nýbrž toho, jak z omezeného potenciálu vymačkat maximum růstu.

Demografické rozdíly jsou podstatné nejen při porovnávání Japonska a USA, ale také k vysvětlení většiny rozdílů v dlouhodobějších tempech růstu napříč vyspělými ekonomikami. Dobrou praktickou pomůckou u průměrných temp růstu zemí G-7 je zhruba jeden procentní bod přírůstku produktivity přiznat tempu růstu populace v produktivním věku. USA uspěly nepatrně hůř, než toto hrubé měřítko naznačuje, Japonsko o trochu lépe a většina ostatních bohatých zemí je v těsném rozptylu.

Pohlédneme-li na dekádu před námi, tato analýza naznačuje, že relativní tempa růstu bohatých zemí lze předvídat na základě struktury jejich populací v produktivním věku, které známe už dnes, poněvadž všichni, kdo v následujících dvou desetiletích nastoupí do práce, jsou už na světě.

Na tomto základě bude relativní úpadek Japonska coby přední hospodářské mocnosti pokračovat, neboť počet jeho obyvatel v produktivním věku bude nadále klesat asi o 1 % ročně. Německo a Itálie se rostoucí měrou blíží japonským vzorcům úbytku populace v produktivním věku, takže zřejmě také málo porostou.

V případě Německa vidíme v jeho demografickém vývoji zajímavou zvláštnost: v letech 2005 až 2015 je jeho populace v produktivním věku dočasně stabilizovaná. Poté však bude následovat akcelerující propad, jelikož obyvatelstvo v produktivním věku bude ubývat ještě rychleji než v Japonsku.

Současná síla německého hospodářství plyne zčásti také z této přechodné demografické stabilizace. Po roce 2015 se však jako nevyhnutelný jeví japonský scénář. Naproti tomu USA, Velká Británie a Francie pravděpodobně porostou rychleji, a to z toho prostého důvodu, že tamní populace v produktivním věku se budou nadále rozrůstat, byť jen relativně pomalým tempem.

Toto zohledňování vlivu demografických faktorů na hospodářský růst přináší dvě ponaučení. Zaprvé, představa „ztracené dekády“ v japonském stylu je zavádějící – a to i vůči Japonsku. Pomalý růst v Japonsku nevyvolávaly v průběhu uplynulé dekády nedostatečně agresivní makroekonomické politiky, nýbrž nepříznivý demografický trend.

Zadruhé, jako neodvratné se jeví další zpomalování temp růstu bohatých zemí, vzhledem k tomu, že i v těch dynamičtějších tempo růstu populace v produktivním věku klesá. V těch méně dynamických, jako jsou Japonsko, Německo a Itálie, se jako nevyhnutelný zdá stav blízký stagnaci.