Kamkoliv se dnes podíváte, je islám využíván (a zneužíván) jako politická síla. Někteří muslimové ho používají jako výzvu k akci; mnozí lidé na Západě (i jinde) ho zase vnímají jako ,,něco jiného" a žádají jeho omezení a odmítnutí. Já jako Turek se dokážu přímo vcítit do obou stran této debaty.

Důvodem, proč se islám v západních očích jeví jako náboženství ,,jiného", je skutečnost, že Západ je dnes svědkem systematické deinstitucionalizace náboženství. Z moderního západního života pochopitelně nevymizelo samo náboženství, nýbrž spíše nároky, které mohou náboženské instituce klást na život jednotlivce. Náboženství v moderním světě je mnohem více než kdykoliv jindy osobním a duchovním prožitkem.

Proces deinstitucionalizace náboženské zkušenosti se však odehrává také v rámci islámu. Politizace islámu oslabuje autoritu islámských náboženských tříd, takzvaných ulema . Stejně jako v případě Západu se i islámský náboženský prožitek stává osobnějším. Jedním z výsledků je výklad náboženských textů jednotlivými muslimy včetně politických radikálů, intelektuálů a žen. Druhým je pak vulgarizace náboženských vědomostí, zneužívání učení koránu a vytrhávání určitých pasáží z kontextu za účelem podpory politických cílů.

Kdo nyní posoudí, co je v islámu legitimní, a co nezákonné? Kdo má autoritu vykládat náboženské texty? Kdo může vydat ,,fatvu" nebo vyhlásit ,,džihád"? Aktivismus a terorismus dnes poskytují - nebo spíše vnucují - nový zdroj legitimity. O tom, co islám znamená a neznamená, tak rozhodují laikové bez autority náboženských škol a specializované přípravy.

Islám je dnes vykládán převážně politickými činiteli a kulturními hnutími, nikoliv náboženskými institucemi. Tato deinstitucionalizace umožnila, aby islám přestal být pouze místním a národním společenským pojivem a začal se podílet na utváření imaginárních pout mezi všemi muslimy, kteří se kdekoliv na světě cítí utlačováni nebo vyháněni. Islámismus tak dnes dokáže sjednocovat stoupence, mezi nimiž dříve panovaly hluboké rozpory: spirituální sufie a vysvěcené zastánce šaríi, šíity a sunnity, konzervativní Saúdskou Arábii a revoluční Írán.

Současně s tím je celý islám v pohybu, neboť jeho věřící opouštějí venkovské oblasti a směřují do měst, včetně měst na Západě. Mnozí lidé pokládají tento pohyb za cosi negativního a zdůrazňují skutečnost, že tito muslimové jsou sociálně vykořeněni, což vede k odcizení a v některých případech i k terorismu. Sociální mobilita je však zároveň podmínkou vytvoření moderního světonázoru.

Muslimové prostřednictvím migrace pochopitelně zažívají jistý pocit odloučení, ne-li přímo odtržení od svého sociálního původu. Jejich náboženský prožitek tak nabírá nový charakter, zbavený teologických, společenských či státních institucí. Stává se jistou formou sociální fantazie, v jejímž rámci si muslimové nanovo budují pocit příslušnosti k islámu v novém a cizím prostředí. Návrat k náboženské identitě tedy není podněcován odloučeností od moderního života, nýbrž jeho blízkostí.

Nejvíce radikalismu se objevuje uvnitř skupin, které díky zkušenostem s mobilitou a přesunem do nového prostředí zakusily sekulární politické myšlení a městský život Západu. V neznámém prostředí se neorientují, a jejich kotvou se tak stává islám.

Má-li však tato kotva fungovat, musí se islám tváří v tvář modernosti osvobodit od svých tradičně ponížených, pasivních a poslušných postojů. Nošením roušky či plnovousu, prosazováním práva na modlitebny v zaměstnání či ve školách a požadováním zvláštního jídla se muslimové navenek identifikují jako muslimové. Sdělují každému kolem sebe, že jsou ve svých náboženských obyčejích zanícenější a úzkostlivější než ti, kdo svou religiozitu omezují na soukromý život.

Nemuslimové například spatřují v nošení roušky projev ponížení a podřazenosti muslimských žen. Pro muslimy se však z tohoto někdejšího stigmatu stal projev pozitivního potvrzení islámské identity.

Tuto transformaci dokonale ilustrují mladé muslimky. Dívky, které ve francouzských a německých školách nosí šátek, mají v mnoha ohledech (jmenovitě v kultuře mládeže, vnímání módy či jazyce) blíže ke svým spolužačkám než ke svým domáckým nevzdělaným matkám. Nošením šátku v evropské veřejné sféře tyto dívky bezděčně mění symbol a roli muslimských žen.

Tato tendence však sahá hlouběji než jen k šátkům. Všichni západní muslimové dnes mají pocit dvojí příslušnosti, dvojího kulturního kapitálu. Sami sebe definují prostřednictvím své religiozity, ale zároveň si osvojili univerzální, sekulární znalosti. A protože mají dvojí kulturní kapitál, mohou se relativně svobodně přesunovat mezi různými činnostmi a prostředími - domovem, školou, mládežnickými spolky či městskými centry pro volný čas.

Být muslimem a být islámistou není totéž. V současné době jsme svědky posunu od muslimské identity k identitě islámistické. Náboženské já se u jednotlivých muslimů přesunuje ze soukromé sféry do sféry veřejné. Otázkou pro všechny zůstává, zda lze toto hledání identity uspokojit šátky a přijetím islámistických náboženských praktik širokou veřejností, nebo zda pozitivní potvrzení islámu vyžaduje fundamentálnější zřeknutí se modernosti.