Rozhořčení napříč arabským světem nad tím, že v Dánsku byly (před několika měsíci) otištěny karikatury zobrazující proroka Muhammada, společně s vítězstvím Hamasu v Palestině a narůstající radikalizací íránské politiky, učinilo z „politického islámu“ zásadní otázku mezinárodní diplomacie. Nerozlišující reakce však nikam nepovedou. Musíme opustit myšlenku, že existuje holistické či globální islamistické hnutí.

Politický islám všech odstínů se objevil jako hlavní alternativa sekulárních arabských nacionalistických režimů, jejichž legitimita, založená na boji za národní osvobození, se vytratila, neboť nedokázaly řešit hospodářské a sociální problémy, ustavit právní řád a zaručit základní svobody. V Palestině například islamisté zvítězili nad Fatahem kvůli rokům špatné vlády za nevlídných podmínek zplozených izraelskou okupací.

Evropské i americké vlády jedna za druhou sdílejí atavistický strach z „islámské alternativy“ k arabským sekulárním nacionalistům, jako je Fatah, a proto až dosud obhajovaly status quo. Avšak represe všech arabských opozičních hnutí ze strany místních panovníků a sekulárních diktátorů zapříčinila, že jedinou záštitou, pod níž se lze politicky angažovat, se stala „ochrana mešity“.

Dnes už politický islám nelze potlačovat, neboť demokracii není možné budovat zaháněním stran, jež mají silnou společenskou základnu, do ilegality, jak se před 15 lety tragicky ukázalo v Alžírsku. Jedinou alternativou k autoritářství je vymodelovat transformaci, která islamistům umožní podílet se na veřejném životě a povzbudí je k jednoznačnému přijetí pravidel demokratické hry.

Existuje už mnoho příkladů více či méně konzervativních islamistických stran, jež jsou ochotné hrát podle pravidel. Není náhodou, že islamisté jsou zastoupeni v zákonodárných sborech všech zemí procházejících nějakou formou politické reformy, mimo jiné v Libanonu, kde je Hizballáh součástí svobodně zvolené vlády, a dále v Jordánsku a Maroku.

V Egyptě se Muslimské bratrstvo stalo mocnou silou v parlamentu, navzdory omezením uvaleným na účast islamistických skupin v loňských volbách. V Iráku svobodné volby odhalily obrovský vliv islamistických proudů. V Turecku transformace v demokracii přivedla k moci islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje. Tato vláda provedla různé významné demokratické reformy a zahájila přístupová jednání s EU. Tyto islamistické strany nemají nic společného s al-Káidou, přestože některé z těch nejkonzervativnějších si osvojily do jisté míry podobné ideologické postoje.

Riziko politických transformací, jež mohou vést k vítězství islamistických stran, je paradoxem, který Evropa a USA musí přijmout, mají-li navrhnout inkluzivní reformní politiky – čili politiky, jež jsou protipólem onoho typu vnucování demokracie, které se uplatňuje v okupovaném Iráku. Jedním z nejméně šťastných důsledků intervence do Iráku bylo posílení představy „střetu civilizací“ mezi Západem a islámem, jež zase slouží k vytváření klimatu příznivého pro islamistická hnutí.

Ostatně, politická reformní hnutí se v muslimském světě objevila dlouho před „válkou proti teroru“ pod vedením USA a reformisté nečekali na EU, až získá dostatek sil na prosazování změny. Tato hnutí nevznikla v USA ani v Evropě po 11. září 2001 a se svým jednáním nebudou čekat na USA ani na EU, ani na nich nebudou záviset. Nicméně úspěch muslimských umírněnců může záviset na tom, jak EU a USA zareagují na prosazování reformy a jak se rozhodnou podporovat změnu.

Teď je nezbytné prokázat, že nejlepší cestou Palestinců k dosažení národních cílů je demokracie. To z velké části závisí na nové vládě Hamasu a na jeho transformaci v demokratickou sílu, která ctí právní řád, demokracii a mezinárodní zákonnost. Záleží to ale také na Izraeli a mezinárodním společenství, již musí vykonat vše, co mohou, aby zajistily budoucí palestinský stát s Jeruzalémem jako hlavním městem.

Podpora palestinské demokratizace neznamená, že by mezinárodní společenství nemělo požadovat, aby Hamas jednou pro vždy upustil od teroru, odzbrojil, dodržoval palestinskou ústavu a uznal existenci státu Izrael. Neznamená to však ani podporu sankcí, které by způsobily újmu palestinskému lidu poté, co demokraticky vyjádřil svou vůli. To by byla ohromná chyba v každém úsilí o upevnění nové palestinské demokracie, která by měla negativní dopady v ostatních reformujících se zemích v arabském světě.

Obdobně platí, že uznat právo nenásilných islamistů na účast ve veřejném životě neznamená vzdát se v politickém a ideologickém úsilí o porážku ultrakonzervativních a v některých případech totalitních společenských koncepcí. Potírání rasismu, prosazování tolerance a respekt k náboženskému cítění ostatních neznamená, že musíme zpochybňovat svobodu tisku nebo přijímat požadavky islamistů na cenzuru, byť by i byly dotčeny skutečné náboženské city, jako v případě dánských karikatur. Islamistická pojetí společnosti, jež porušují práva jedince, je potřeba politicky vyvrátit.

Tato politická výzva je jedním z paradoxů demokracie, která umožňuje všem myšlenkám, aby svobodně konkurovaly myšlenkám ostatním. Politický islám představuje riziko, které však nemůžeme minimalizovat pranýřováním výsledků demokratické volby, ale jedině vytvářením inteligentních a rozlišujících strategií, jež prosazují demokracii.