Většinu toho, co si myslíme o Iráku, utvářejí dennodenní násilnosti, které zamořují zemi. Zpravodajští a vojenští analytici debatují, do jaké míry je násilí způsobeno přítomnosti cizinců, přestože se všeobecně připouští, že většinu útoků lze přisoudit tomu, co američtí představitelé označují za „živly bývalého režimu“, přičemž hlavní pilíř odporu představuje irácká sunnitská komunita. Ta za Saddáma Husajna ovládala Irák, a přestože počet sunnitů nedosahuje ani čtvrtiny celkové populace, tvrdí se, že bojují proto, aby zájmy jejich komunity „nepřeválcovali“ většinoví šíité a také Kurdové, výrazná etnická skupina soustředěná na severu země.

Koncem loňského roku jsem se stal organizátorem velkého celostátního výzkumu iráckého veřejného mínění, který odhalil složitost vztahů mezi jednotlivými komunitami v zemi. Iráčané s odlišným etnickým či náboženským zázemím se vskutku rozcházejí v názoru na mnoho otázek, ale současně sdílejí svou národní identitu a také touhu po demokracii.

Na úvod jsme Iráčany požádali, aby se zamysleli nad Saddámovým pádem: Je na tom bez něj Irák lépe? Mezi sunnity si to myslelo pouhých 23% občanů. V případě šíitů však vidělo lepší Irák bez Saddáma plných 87% respondentů. Kurdové pak toto číslo ještě překonali, když 95% jich hovořilo o zlepšení.

Současně chtěla být drtivá většina Kurdů, sunnitů i šíitů – více než osm lidí z deseti – pokládána především za Iráčany a věřila, že „Irák bude lepší společností, pokud se k sobě lidé budou chovat jako Iráčané“. Převážná většina rovněž schvalovala pro Irák demokratický systém.

Významné rozdíly se objevují v sociálních otázkách. Kurdové mají mnohem rovnostářštější pohled na vztahy mezi pohlavími nežli sunnité či šíité. Na dotaz, zda je univerzitní vzdělání u chlapců důležitější než u dívek, odpovědělo 78% Kurdů záporně. Mezi šíity činil podíl nesouhlasných hlasů 50% a u sunnitů kleslo toto číslo pod většinu: pouhých 44% jich věřilo v rovnocenný význam vyššího vzdělání u dívek a u chlapců. Stejně tak odmítlo 78% Kurdů polygamii, oproti pouhým 49% u šíitů i sunnitů.

Tato zjištění sice dokládají názorové odstíny mezi převládajícími iráckými komunitami, avšak nevysvětlují postoje, které se mohou skrývat za přetrvávajícím násilím, jež mrzačí život v Iráku. Nejradikálnější názorovou různost lze u jednotlivých komunit spatřovat ve vnímání bezpečnosti a kontroly nad budoucností – možnosti vybudovat v postsaddámovském Iráku lepší život.

Požádali jsme respondenty, aby uvedli, jakou mají nad svými životy kontrolu a nakolik optimisticky se dívají do budoucna, přičemž jsme použili stupnici, na níž desítka znamenala vysoce optimistický pocit kontroly nad životem a jednička hlubokou míru bezmoci a pesimismu.

Nejsilnější pocit kontroly a optimismu měli Kurdové, z nichž 19% uvedlo nejvyšší míru kontroly nad svým životem a 17% nejvyšší stupeň naděje v budoucnost. U šíitů činily tyto hodnoty 10 a 14%, zatímco u sunnitů pouhých 4 a 5%. U extrémního pesimismu byly výsledky vychýleny opačným směrem: 14% sunnitů se domnívalo, že situace už ani nemůže být horší, zatímco u Kurdů sdílela tento názor dvě procenta a u šíitů tři procenta respondentů.

Rovněž dopady lokalizovaného násilí vyšly v průzkumu zřetelně najevo: 17% Kurdů, 41% šíitů a 77% sunnitů mělo pocit, že život v Iráku je nevyzpytatelný a nebezpečný, což jasně demonstruje dopady pokračujícího odporu, jehož centrum se nachází v oblasti takzvaného sunnitského trojúhelníku.

Tato rozdílnost postojů vůči budoucnosti by mohla determinovat, co se nakonec v Iráku stane. Rozšířené politické násilí v Íránu i latinské Americe v šedesátých a sedmdesátých letech demonstrovalo spojitost mezi pocitem bezmoci obyvatel a růstem městských gerilových hnutí. Předáci těchto skupin často hájili terorismus tvrzením, že násilí je pouze prostředkem, jak přinést naději demoralizovanému lidu. Tento dávno zdiskreditovaný argument rezonuje také v činech iráckých povstalců a jejich fanatických spojenců.

To neznamená, že nejistá a demoralizovaná komunita podporuje násilí. Je-li však ochromena, může být jednoduše příliš pasivní, než aby se postavila násilníkům jednajícím jejím jménem. Pokud se vůdce iráckých šíitů Muktada Sadr a jeho přívrženci rozhodli ukončit násilí, nebylo to kvůli pouhé větší palebné síle koaličních jednotek. Stalo se tak proto, že se šíitské náboženské vedení cítilo posílené, optimistické a dostatečně sebejisté, aby dotlačilo Sadrovy stoupence k ukončení vzpoury.

Pokud by sunnitské vedení získalo dojem, že má proč mít na výsledku současných politických událostí zájem, bylo by rovněž schopno povstání zastavit. Proto jsou politické rozhovory – otevřené i utajené –, které podle zpráv momentálně probíhají, tak životně důležité. Nabízejí sunnitské komunitě možnost participovat na novém systému.

Američany vedená koalice může pomoci tím, že podnikne další kroky, které zesílí poselství naděje a optimismu pro vyčerpané a demoralizované irácké sunnity. Vojenská akce sama o sobě by mohla situaci ještě více zhoršit.