TEL AVIV – Současné úsilí zabránit Íránu ve vývoji jaderného arzenálu odráží dvě důležité a vzájemně propojené změny. Z hlediska Izraele lze tyto změny uvítat, ačkoliv izraelská vláda musí být dál obezřetná v otázce, jakou roli by měla její země hrát.

První změnou je vystupňování snahy Spojených států a jejich západních spojenců zhatit jaderné choutky íránského režimu. Tuto snahu částečně podnítila Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která v listopadu 2011 shledala, že Írán skutečně vyvíjí jadernou zbraň a že se dostává nebezpečně blízko k překročení „červené čáry“ – bodu, za nímž se už další pokrok nedá zastavit. USA a jejich spojenci navíc chápou, že neschopnost podniknout zásadní akci by mohla přimět Izrael k zahájení vlastní jednostranné vojenské ofenzívy.

Druhou změnu představuje pocit, že jaderné kapacity Íránu by neohrožovaly pouze Izrael. Americký prezident Obama ve svém prosincovém projevu na valném shromáždění Unie za reformní judaismus konstatoval, že „další hrozbou pro bezpečnost Izraele, USA i světa je íránský jaderný program“. Letos v únoru nicméně Obama o Íránu prohlásil, že „mou prioritou číslo jedna je i nadále bezpečnost USA, ale i bezpečnost Izraele, a ve snaze vyřešit tuto otázku dál pracujeme v součinnosti…“

Tato volba slov nebyla náhodná; spíše to byla známka, že USA mění v přístupu k Íránu taktiku. Více než deset let byla součástí politické debaty o íránských jaderných ambicích otázka: „Čí je to věc?“ Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron kdysi své kolegy varoval, aby se v otázce Íránu „nestavěli na začátek fronty“. Tvrdil totiž, že kdyby Izrael bil na poplach před íránskými jadernými ambicemi jako první, byla by tato otázka vnímána jako další „izraelský problém“.

Kritikové Izraele samozřejmě argumentovali tím, že je to další případ, kdy ocas vrtí psem – tedy že se Izrael a jeho americká lobby snaží přimět USA, aby nesloužily vlastním zájmům, nýbrž spíše zájmům Izraele. Nejkřiklavějšími příklady tohoto stanoviska byla prohlášení politologů Johna Mearsheimera a Stephena Walta. Ve studii otištěné před zveřejněním jejich velmi diskutované knihy Izraelská lobby uvedli:

„… jaderné ambice Íránu nepředstavují pro USA existenční hrozbu. Pokud Washington dokázal žít s jaderným Sovětským svazem, jadernou Čínou, a dokonce i jadernou Severní Koreou, pak dokáže žít i s jaderným Íránem. A proto musí [izraelská] lobby vyvíjet na americké politiky neustálý tlak, aby konfrontovali Teherán.“

Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu si s vnímáním role Izraele neláme hlavu tolik jako Šaron. Na to je příliš zaneprázdněn přímým angažmá v úsilí eliminovat smrtelnou hrozbu, kterou by jaderný Írán pro židovský stát představoval.

Před volbami v roce 2009, které ho vynesly k moci, založil Netanjahu kampaň právě na íránské hrozbě a jeho vláda učinila z této otázky kardinální téma. Ve spolupráci s ministrem obrany Ehudem Barakem se Netanjahuovi podařilo přesvědčit Obamu a zbytek světa, že Izrael připravuje vojenský útok jako poslední možnost, pokud by USA a jejich spojenci nedokázali íránský program včas zastavit.

Tato politika je účinná, ale zároveň upoutala pozornost na vliv Izraele v íránské otázce. Kupodivu ho nikdo Izraeli nepředhazuje, alespoň ne zatím, a to částečně i proto, že Obama a další vedoucí představitelé nyní pokládají Írán za závažnější hrozbu, a proto cítí potřebu podniknout odpovídající akci.

Mezinárodní společenství musí zdůrazňovat, že jeho členové jednají ve službách vlastních národních zájmů, a nejsou jen po vůli Izraeli. Jejich ochota angažovat se by však mohla ochabnout, zejména pokud jim sankce přinesou vysoké finanční ztráty nebo pokud si vojenská akce vyžádá velký počet obětí.

Izrael by se proto zachoval moudře, kdyby měl na paměti Šaronova varovná slova a zesílil tlak na americkou administrativu prostřednictvím širší diplomatické kampaně. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, Izrael musí naléhat na svět, aby nezapomínal, že Írán je problémem všech.