4

Dilema o intervenci

CAMBRIDGE – Kdy by měly státy vojensky zasáhnout, aby zastavily zvěrstva páchaná v jiných zemích? Tato otázka je stará a dobře zmapovaná. Nyní dorazila do Sýrie.

Americký prezident Theodore Roosevelt v roce 1904 tvrdil, že se „příležitostně vyskytnou zločiny páchané v tak obrovském měřítku a s tak úděsnými hrůzami“, že bychom měli zasáhnout silou zbraní. Když o necelých sto let dříve, v roce 1821, debatovali Evropané a Američané o otázce, zda se vmísit do řeckého boje za nezávislost, varoval tehdejší americký prezident John Quincy Adams krajany před „výpravou do zahraničí ve snaze hledat nestvůry vhodné ke zničení“.

Nedávno, konkrétně po genocidě ve Rwandě, která si v roce 1994 vyžádala téměř 800 000 životů, a po masakru bosenských mužů a chlapců ve Srebrenici v roce 1995, mnozí lidé vehementně tvrdili, že páchání takových zvěrstev už by se nikdy nemělo dopustit. A když Slobodan Milošević zahájil v roce 1999 rozsáhlou etnickou čistku v Kosovu, přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci označující tuto akci za humanitární katastrofu, ale kvůli hrozbě ruského veta se nedokázala dohodnout na druhé rezoluci o intervenci. A tak nakonec bombardovaly Srbsko členské státy NATO, přičemž mnozí pozorovatelé považovali jejich akci za legitimní, avšak nikoliv legální.

Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan posléze založil mezinárodní komisi, která měla doporučit způsoby, jak uvést humanitární intervenci do souladu s článkem 2.7 Charty OSN, který podporuje jurisdikci členských států na vlastním území. Komise dospěla k závěru, že státy mají zodpovědnost chránit vlastní občany a mělo by se jim k tomu mírovými prostředky dopomáhat, avšak pokud některý stát tuto zodpovědnost porušuje tím, že útočí na vlastní občany, může mezinárodní společenství zvážit ozbrojenou intervenci.

Koncept „zodpovědnosti chránit“ byl jednohlasně schválen na Světovém summitu OSN v roce 2005, avšak následné události ukázaly, že ne všechny členské státy si tuto rezoluci vykládají stejně. Rusko důsledně trvá na tom, že součástí závazného mezinárodního práva jsou pouze rezoluce Rady bezpečnosti, nikoliv rezoluce Valného shromáždění. Moskva přitom vetovala rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Sýrii a ironií osudu byl právě Kofi Annan povolán zpět a zapojen do zatím marného úsilí zastavit v této zemi krveprolévání.

Až do loňského roku pokládala řada pozorovatelů zodpovědnost chránit přinejlepším za zbožné přání či vznešený neúspěch. Když se však v roce 2011 libyjský vůdce, plukovník Muammar Kaddáfí, chystal zlikvidovat své odpůrce v Benghází, odvolala se Rada bezpečnosti na zodpovědnost chránit a založila na ní rezoluci umožňující NATO použít v Libyi ozbrojenou sílu. Prezident Barack Obama zatím ve Spojených státech opatrně čekal na rezoluce Ligy arabských států a Rady bezpečnosti OSN, čímž se vyhnul ztrátám na americké měkké síle, které utrpěla administrativa George W. Bushe, když v roce 2003 intervenovala v Iráku. Rusko, Čína a další země měly nicméně pocit, že NATO využilo rezoluce nejen k ochraně libyjských občanů, ale i k podnícení změny režimu.

Ve skutečnosti souvisí zodpovědnost chránit spíše se zápasem o politickou legitimitu a měkkou sílu než s tvrdým mezinárodním právem. Někteří západní právníci tvrdí, že tento koncept zahrnuje zodpovědnost za boj proti genocidě, zločinům proti lidskosti a válečným zločinům podle různých konvencí mezinárodního humanitárního práva. Rusko, Čína a další země se však zdráhají poskytnout právní či politický základ pro podobné akce, k jaké došlo v Libyi.

Existují i další důvody, proč v případě Sýrie není koncept zodpovědnosti chránit úspěšný. Čerpá totiž z tradiční teorie „spravedlivé války“ a stojí nejen na spravedlivých záměrech, ale i na existenci přiměřené vyhlídky na úspěch. Mnozí pozorovatelé poukazují na důležité fyzické a vojenské rozdíly mezi Libyí a Sýrií, kvůli nimž by byly bezletové a bezprůjezdové zóny v Sýrii problematické. Někteří Syřané stojící v opozici vůči režimu prezidenta Bašára Asada navíc poukazují na Bagdád v roce 2005 a tvrdí, že jednou z mála věcí, které jsou ještě horší než krutý diktátor, je sektářská občanská válka.

Tyto faktory jsou příznakem rozsáhlejších problémů s humanitárními intervencemi. Tak například bývají motivy často smíšené (Roosevelt se koneckonců vymezoval vůči Kubě). Navíc žijeme ve světě rozmanitých kultur a víme velmi málo o sociálním inženýrství a budování států. A když si nemůžeme být jistí, jak zlepšit svět, stává se důležitou vlastností uvážlivost, zatímco naduté vize mohou představovat vážné nebezpečí. Zahraniční politika se stejně jako medicína musí řídit zásadou „především neškodit“.

Uvážlivost však neznamená, že se Sýrií nelze nic dělat. Jiné vlády se mohou dál snažit přesvědčit Rusko, že jeho zájmům lépe poslouží, když se zbaví současného syrského režimu, než když dopustí trvalou radikalizaci jeho odpůrců. Tvrdší sankce mohou syrský režim dále delegitimizovat a také Turecko by se možná dalo přesvědčit k důraznějším krokům proti svému sousedovi.

Uvážlivost navíc neznamená, že humanitární intervence vždy ztroskotají. V některých případech existují navzdory smíšeným motivům slušné vyhlídky na úspěch a utrpení obyvatel lze s malými náklady zmírnit. Vojenské intervence v Sieře Leone, Libérii, Východním Timoru a Bosně nevyřešily všechny problémy, ale zlepšily životy tamních lidí. Jiné intervence – například v Somálsku – to nedokázaly.

Nedávné rozsáhlé intervence v Iráku a Afghánistánu sice nebyly primárně humanitární, ale narušily veřejnou podporu vojenské akce. Měli bychom však mít na paměti povídku Marka Twaina o jeho kočce. Poté, co si sedla na rozpálenou plotnu, už si na rozpálenou plotnu nikdy znovu nesedla, ale také už si nesedla na plotnu studenou.

K intervencím bude docházet i nadále, ačkoliv dnes budou pravděpodobně kratší, v menším měřítku budou využívat ozbrojenou sílu a spíše se budou opírat o technologie umožňující provádět akce z větší vzdálenosti. V éře kybernetické války a bezpilotních letounů lze konec konceptu zodpovědnosti chránit či humanitární intervence jen těžko předvídat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.