Thursday, April 24, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
3

Dilema o intervenci

CAMBRIDGE – Kdy by měly státy vojensky zasáhnout, aby zastavily zvěrstva páchaná v jiných zemích? Tato otázka je stará a dobře zmapovaná. Nyní dorazila do Sýrie.

Americký prezident Theodore Roosevelt v roce 1904 tvrdil, že se „příležitostně vyskytnou zločiny páchané v tak obrovském měřítku a s tak úděsnými hrůzami“, že bychom měli zasáhnout silou zbraní. Když o necelých sto let dříve, v roce 1821, debatovali Evropané a Američané o otázce, zda se vmísit do řeckého boje za nezávislost, varoval tehdejší americký prezident John Quincy Adams krajany před „výpravou do zahraničí ve snaze hledat nestvůry vhodné ke zničení“.

Nedávno, konkrétně po genocidě ve Rwandě, která si v roce 1994 vyžádala téměř 800 000 životů, a po masakru bosenských mužů a chlapců ve Srebrenici v roce 1995, mnozí lidé vehementně tvrdili, že páchání takových zvěrstev už by se nikdy nemělo dopustit. A když Slobodan Milošević zahájil v roce 1999 rozsáhlou etnickou čistku v Kosovu, přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci označující tuto akci za humanitární katastrofu, ale kvůli hrozbě ruského veta se nedokázala dohodnout na druhé rezoluci o intervenci. A tak nakonec bombardovaly Srbsko členské státy NATO, přičemž mnozí pozorovatelé považovali jejich akci za legitimní, avšak nikoliv legální.

Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan posléze založil mezinárodní komisi, která měla doporučit způsoby, jak uvést humanitární intervenci do souladu s článkem 2.7 Charty OSN, který podporuje jurisdikci členských států na vlastním území. Komise dospěla k závěru, že státy mají zodpovědnost chránit vlastní občany a mělo by se jim k tomu mírovými prostředky dopomáhat, avšak pokud některý stát tuto zodpovědnost porušuje tím, že útočí na vlastní občany, může mezinárodní společenství zvážit ozbrojenou intervenci.

Koncept „zodpovědnosti chránit“ byl jednohlasně schválen na Světovém summitu OSN v roce 2005, avšak následné události ukázaly, že ne všechny členské státy si tuto rezoluci vykládají stejně. Rusko důsledně trvá na tom, že součástí závazného mezinárodního práva jsou pouze rezoluce Rady bezpečnosti, nikoliv rezoluce Valného shromáždění. Moskva přitom vetovala rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Sýrii a ironií osudu byl právě Kofi Annan povolán zpět a zapojen do zatím marného úsilí zastavit v této zemi krveprolévání.

Až do loňského roku pokládala řada pozorovatelů zodpovědnost chránit přinejlepším za zbožné přání či vznešený neúspěch. Když se však v roce 2011 libyjský vůdce, plukovník Muammar Kaddáfí, chystal zlikvidovat své odpůrce v Benghází, odvolala se Rada bezpečnosti na zodpovědnost chránit a založila na ní rezoluci umožňující NATO použít v Libyi ozbrojenou sílu. Prezident Barack Obama zatím ve Spojených státech opatrně čekal na rezoluce Ligy arabských států a Rady bezpečnosti OSN, čímž se vyhnul ztrátám na americké měkké síle, které utrpěla administrativa George W. Bushe, když v roce 2003 intervenovala v Iráku. Rusko, Čína a další země měly nicméně pocit, že NATO využilo rezoluce nejen k ochraně libyjských občanů, ale i k podnícení změny režimu.

Ve skutečnosti souvisí zodpovědnost chránit spíše se zápasem o politickou legitimitu a měkkou sílu než s tvrdým mezinárodním právem. Někteří západní právníci tvrdí, že tento koncept zahrnuje zodpovědnost za boj proti genocidě, zločinům proti lidskosti a válečným zločinům podle různých konvencí mezinárodního humanitárního práva. Rusko, Čína a další země se však zdráhají poskytnout právní či politický základ pro podobné akce, k jaké došlo v Libyi.

Existují i další důvody, proč v případě Sýrie není koncept zodpovědnosti chránit úspěšný. Čerpá totiž z tradiční teorie „spravedlivé války“ a stojí nejen na spravedlivých záměrech, ale i na existenci přiměřené vyhlídky na úspěch. Mnozí pozorovatelé poukazují na důležité fyzické a vojenské rozdíly mezi Libyí a Sýrií, kvůli nimž by byly bezletové a bezprůjezdové zóny v Sýrii problematické. Někteří Syřané stojící v opozici vůči režimu prezidenta Bašára Asada navíc poukazují na Bagdád v roce 2005 a tvrdí, že jednou z mála věcí, které jsou ještě horší než krutý diktátor, je sektářská občanská válka.

Tyto faktory jsou příznakem rozsáhlejších problémů s humanitárními intervencemi. Tak například bývají motivy často smíšené (Roosevelt se koneckonců vymezoval vůči Kubě). Navíc žijeme ve světě rozmanitých kultur a víme velmi málo o sociálním inženýrství a budování států. A když si nemůžeme být jistí, jak zlepšit svět, stává se důležitou vlastností uvážlivost, zatímco naduté vize mohou představovat vážné nebezpečí. Zahraniční politika se stejně jako medicína musí řídit zásadou „především neškodit“.

Uvážlivost však neznamená, že se Sýrií nelze nic dělat. Jiné vlády se mohou dál snažit přesvědčit Rusko, že jeho zájmům lépe poslouží, když se zbaví současného syrského režimu, než když dopustí trvalou radikalizaci jeho odpůrců. Tvrdší sankce mohou syrský režim dále delegitimizovat a také Turecko by se možná dalo přesvědčit k důraznějším krokům proti svému sousedovi.

Uvážlivost navíc neznamená, že humanitární intervence vždy ztroskotají. V některých případech existují navzdory smíšeným motivům slušné vyhlídky na úspěch a utrpení obyvatel lze s malými náklady zmírnit. Vojenské intervence v Sieře Leone, Libérii, Východním Timoru a Bosně nevyřešily všechny problémy, ale zlepšily životy tamních lidí. Jiné intervence – například v Somálsku – to nedokázaly.

Nedávné rozsáhlé intervence v Iráku a Afghánistánu sice nebyly primárně humanitární, ale narušily veřejnou podporu vojenské akce. Měli bychom však mít na paměti povídku Marka Twaina o jeho kočce. Poté, co si sedla na rozpálenou plotnu, už si na rozpálenou plotnu nikdy znovu nesedla, ale také už si nesedla na plotnu studenou.

K intervencím bude docházet i nadále, ačkoliv dnes budou pravděpodobně kratší, v menším měřítku budou využívat ozbrojenou sílu a spíše se budou opírat o technologie umožňující provádět akce z větší vzdálenosti. V éře kybernetické války a bezpilotních letounů lze konec konceptu zodpovědnosti chránit či humanitární intervence jen těžko předvídat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (3)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedMukesh Adenwala

    I don't think there can be a clear answers on the topic:
    One more dimension of this issue is this question: If my neighbor is psychologically tormenting his family members (though not physically not physically beating his spouse or children) whether I should intervene? If yes, when, and how?
    When North Korea or a warlord in African country, subjugates its population keeping them in perpetual deprivations, does it make a case for active intervention or not? Can there ever be clear answers to such questions?

  2. CommentedMariana Kalil

    I humbly offer a comment of mine over Brazil's stance on humanitarian interventions and its intentions to be increasingly recognized as a significant actor, which follows Dr. Nye's always rather contributing considerations.
    http://theworldoutline.com/2013/08/humanitarian-interventions-and-brazils-bid-for-a-unsc-permanent-seat/

  3. CommentedZsolt Hermann

    I truly do not have an answer to the main question, as on one hand it is very difficult to justify standing by while thousands of people die in different conflicts or from other causes, on the other hand even the recent experience with military interventions show that usually the state after those interventions became worse than it was before.
    Basically the question relates to the "firefighting", how to reduce the symptoms, but it does not deal with the main problem, the source.
    To use a different example when the Mexican Gulf oil leak happened huge efforts were invested to treat the problem on the surface and it is still dealt with as far as I know, but until the leak was stopped at the bottom of the Gulf there was no hope for any resolutions.
    All our present problem in the Middle East or any other region are the result of hatred, incitement, based on very deep cultural, racial or religious differences.
    We can fight or use diplomatic power as much as we want, but until we close the "tap", correct the source of the problem we will keep fighting a losing battle.
    And the only way of stopping the hatred, incitement, separation along the lines of any of our inherent differences is education.
    We need a completely new global education program for all of us, which instead of simply producing "good workers, and consumers" as it happens today, we should try to truly "educate", raise human beings instead of robots necessary for the consumer society.
    If this new education program concentrates on what connects us, how much we are interdependent, and how much we can achieve and benefit with mutual cooperation, then new generations and adults alike would be able to rise above their differences and start working as a global unit in that new mutual space we create.
    And then suddenly we will find we do not need to answer the main question of the article. And this could happen much sooner than we think.

    1. CommentedIan Arbuckle

      As always, I am positively impressed by your comment, but you write;

      "We can fight or use diplomatic power as much as we want, but until we close the "tap", correct the source of the problem we will keep fighting a losing battle."

      You put it as clearly as it can be put, but the other "tap" or source that has to be governed, and the one that is far trickier is the one of the greater outside political interests which "use" the same turmoil to further their interests and ends. Example: Syrian civil war ; Assad's thugs against local Saudi and Qatari backed thugs with Israel and US doing their part in the shadows and in a haze of half propaganda half truths all being milked by all sides. Ambassador Susan E. Rice, is certainly not concerned about saving lives of Syrian women and children as much as weakening Iran and destabilizing Hezbollah by insisting on regime change. She is perfectly aware that such a regime change would create a vacuum of power filled with sectarian extremism and vengeance, killing thousands more.

      If only nations with power gave a little more than lip service to the ideals of the UN rather than wearing the organization as a fig leaf for domination, interference, and regime change, the fundamental question of this article would certainly be easier to answer.

      In this complex interdependent world some conflicts are fueled and fired for completely spurious reasons. And if the intentions were honestly to preserve the lives of ordinary people other nations wouldn't keep throwing matches into tinderboxes.

Featured