MOSKVA – Nová americká administrativa Baracka Obamy má v plánu napodobit většinu dnešních velkých korporací a zřídit funkci hlavního technologického experta. Měly by mít někoho takového i jiné země?

Domnívám se, že většina zemí by neměla otrocky napodobovat Spojené státy a místo toho zřídit funkci hlavního informačního experta (CIO) – člověka, který o informacích nepřemýšlí jen jako o prostředku ke zvýšení efektivity, ale i jako o hybateli změn. Volný tok informací omezuje moc oficiálních míst a dává jednotlivcům sílu, aby jednali sami za sebe. Je to podstata volného trhu a měla by to být i podstata svobodné demokracie. Lidé by měli vědět, co jejich představitelé dělají, kolik stojí politika jejich vlády, kdo ji platí a kdo z ní má prospěch.

Vládní CIO by pochopitelně nemohl dosáhnout všech těchto věcí sám. Mohl by je však podnítit všude tam, kde se využívají informace, a všude tam, kde jsou tyto informace skryté.

CIO by neměl politickou pravomoc jako takovou, ale ve vládě by měl mít vysoké postavení – v ideálním případě s malou byrokratickou zátěží. Neměl by vlastní úřad a nesoupeřil by o moc či o rozsah působnosti s dalšími vysoce postavenými činiteli – pouze by v každém vhodném okamžiku připomínal prezidentovi nebo dalším lidem, jakou roli hrají informace.

A pokud by pouhé přesvědčování nestačilo, pak by již vše záleželo na prezidentovi (předsedovi vlády). CIO by demonstroval moc informací tím, že by nepoužíval právní prostředky, nýbrž právě informace k tomu, aby přiměl lidi učinit správnou věc.

Žádná vládní „informační agentura“ zde není zapotřebí. CIO by působil spíše jako „virus“, který se šíří všude, místo aby byl dalším přívažkem naroubovaným na vládu.

Tento virus by ustavičně nabádal vládní orgány, aby se staly efektivnějšími a přístupnějšími, nikoliv pouze výkonnějšími. V ideálním případě by „napadal“ zaměstnance a občany tím, že by měnil jejich očekávání. Internetové bankovnictví nevytvořily zákony, nýbrž změněná očekávání a spotřebitelská poptávka. (Ano, vzniklo pár zákonů týkajících se zodpovědnosti za rizika, ale ty hrály pouze zpřístupňující roli.)

Stručně řečeno by CIO nevyvíjel na vládu tlak v otázce „technologické politiky“, jako je zavádění rychlého internetu, ale koncipoval by strategii sběru, správy a šíření informací určených k veřejnému užívání a analýze. Konzultoval by s vládními úřady jejich vztahy s veřejností, které by se však stejně jako v nevládní sféře předefinovaly tak, aby znamenaly nejen mluvit, ale i poslouchat a aby chápaly přiznání chyb jako cestu k jejich nápravě.

Téměř stejně důležité je, co by CIO dělat neměl. Neměl by se pokoušet informace centralizovat, ale spíše zajišťovat jejich hladší tok. Nazývejme to informační likviditou, která je blízká likviditě finanční.

Jaké konkrétní cíle by měl CIO sledovat?

Otevřenost a průhlednost neznamená pouze zpřístupnit všechno na internetu, ale také zajistit, aby se informace daly snadno získávat, porovnávat a analyzovat. To zahrnuje vše od dat samotných až po způsob jejich zobrazení a usnadnění jejich porovnávání napříč organizacemi a v čase. S daty by se také mělo dát snadno manipulovat, aby třetí strany – ať už jde o komerční datové služby nebo o novináře – mohly vytvářet přesvědčivé a poučné vizualizace.

Dále je zapotřebí, aby nám CIO připomínal, že jakkoliv je internet báječný, nejužitečnější je pro lidi, kteří umějí číst a psát. Digitální propast už přestává být propastí; je to propast gramotnosti, co řadu lidí brzdí.

CIO by neměl být ministrem školství, ale může poskytovat rady o využívání informačních technologií ke všemu možnému, od školních osnov až po institucionální změny, jichž lze dosáhnout prostřednictvím lepší komunikace mezi učiteli, rodiči a žáky v oblasti domácích úkolů, známkování, a dokonce i jízdního řádu školních autobusů nebo jídelního lístku ve školní jídelně. Stejně jako mohou spotřebitelé hodnotit výrobky, měli by mít rodiče a žáci možnost hodnotit výkon jednotlivých učitelů a poskytovat jim zpětnou vazbu.

CIO by se měl vážně zaměřit také na informační bezpečnost, a to v součinnosti se svými protějšky v dalších zemích (kybernetický zločin totiž nezná hranice). Významným faktorem přispívajícím k existenci virů, spamu a podobně je jejich lukrativnost. Na rozdíl od obchodu s drogami by legalizace velkou část problému neodstranila, avšak podstata je podobná, protože ekonomika hraje mnohem větší roli, než se všeobecně připouští.

Nezbytné jsou dvě velké změny. Za prvé je potřeba, aby odeslání e-mailu stálo více než v současné době. A za druhé je potřeba více zapojit poskytovatele internetových služeb, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni k tomu, aby zajišťovali bezpečnost počítačů jednotlivých uživatelů – i v tomto případě prostřednictvím systému, jenž chápe náklady spojené se špatným zabezpečením a účtuje je těm, kdo jsou za situaci zodpovědní. (Stejně jako vyžadujeme povinné ručení po řidičích, možná bychom měli žádat i po uživatelích internetu, aby si buďto koupili bezpečnostní služby od svého poskytovatele, anebo si zřídili nějaký druh pojistky či ručení.)

Existuje řada podobných příkladů – potřebujeme jen lepší informace, abychom je našli a podnikli příslušné kroky, ať už na vládní úrovni, anebo v soukromém sektoru.

Vláda může učinit tři důležité věci: napsat (a vymoci) zákony, utratit (nebo vybrat) peníze a inspirovat lidi. Každá země potřebuje CIO, jenž dokáže inspirovat lidi silou informací.