Před patnácti lety protestoval Fang Chung-in na náměstí Tchien-an-men. Před několika roky moderoval v Pekingu jeden z nejpopulárnějších televizních pořadů v Číně, kde každý týden testoval trpělivost úřadů. Dnes řídí čelní šanghajskou televizní stanici Dragon TV a reklamy s ním visí na městských mrakodrapech.

Chu Šu-li patří do stejné generace: tato novinářka, kterou časopis Economist označuje za „nejnebezpečnější ženu v Číně", odešla z prvního zaměstnání ve stranickém tisku na post editorky obchodního magazínu Caijng , jenž přináší články o korupci a odhaluje nekalé praktiky podnikatelů a veřejných činitelů.

Bylo by ovšem chybou vykládat si tyto experimenty se svobodným tiskem jako příznak, že se v Číně blíží demokracie. Strana umožňuje časopisu Caijng odhalovat korupci, poněvadž to přispívá k boji proti nejzávažnější nemoci současné Číny. „Prvním občanským právem je vybřednout z chudoby," tvrdí Jung-tchu Lung, jeden z čínských vyjednavačů při Světové obchodní organizaci. „Za patnáct let jsme zbavili chudoby 200 milionů lidí; 700 milionů Číňanů má dnes přístup k elektřině, což byl před patnácti lety nepoznaný luxus. Proto je naší prioritou růst: vše ostatní je, po pravdě řečeno, méně důležité."

Růst ovšem neznamená pouze zbavovat lidi chudoby. Před pětadvaceti lety existovala v Číně rovnostářštější společnost než ve Švédsku; dnes v zemi panuje obrovská nerovnost mezi městy a venkovem, mezi západními provinciemi a provinciemi na tichomořském pobřeží a také uvnitř měst, která přitahují neutuchající proud bývalých rolníků hledajících práci. Distribuce příjmů v Číně tak dnes připomíná spíše Brazílii než Švédsko.

Větší nerovnost však rovněž znamená více příležitostí: zbohatnout v dnešní Číně je sice i nadále velmi obtížné, ale již to není nemožné - stačí navštívit některou restauraci v centru Šanghaje. Nerovnost lze akceptovat, avšak nesmí být výsledkem korupce - a právě ta zůstává hlavním společenským problémem Číny, který strana i přes odhalení časopisu Caijng a institut trestu smrti nedokázala vykořenit.

Může se Čína opravdu obejít bez demokracie? Před několika lety se Fareed Zakaria, tehdejší editor časopisu Foreign Affairs , vyslovil proti kladení priority na demokracii definovanou jednoduše jako možnost vybrat si ve svobodných volbách politické vůdce. Svět je plný demokracií, argumentoval Zakaria, které běžně porušují lidská práva. „Volby mají jen malý užitek, pokud demokraticky zvolené vlády omezují svobodu tisku a nezávislost soudnictví."

„V Šanghaji je rozhodně větší svoboda než v Moskvě," přizvukuje Zakariovi nejmenovaná profesorka univerzity Tsing-chua v Pekingu. Pravděpodobně má pravdu, ačkoliv příklad Indie nám připomíná, že volby jsou někdy silným a účinným mechanismem, jak napravit cestu, po níž se určitá země vydala. Indická ekonomika roste téměř stejně rychle jako čínská a v zemi obdobně vzrůstá nerovnost a do jisté míry i korupce. Indičtí voliči se však proti takovému modelu postavili. V důsledku toho indická ekonomika pravděpodobně zaznamená zpomalení.

Lze jen těžko posoudit, zda je to dobře, nebo špatně. Z krátkodobého hlediska je to zřejmě špatně, ale kdo ví, jak to bude v dlouhodobějším výhledu? Podstata tkví v tom, že otázky jako: „Vytváříme příliš mnoho nerovnosti?" nelze v Číně vůbec položit. Výsledkem je, že kdykoliv se nějaký problém vymkne z ruky, přichází obrat příliš pozdě a je dramatický. Proto Čína nemůže zametat problém svého přechodu k demokracii pod koberec.

Demokracie není jen mechanismem, který pomáhá předcházet strategickým chybám. Existuje i jeden přízemnější důvod, proč se mnozí lidé - dokonce i uvnitř strany - domnívají, že přechod k demokracii se stal nevyhnutelným: strana jednoduše ztrácí nad zemí kontrolu.

Teng Siao-pching byl posledním čínským vůdcem, který disponoval nespornou pravomocí rozhodovat o otázkách veřejné politiky. Dnes se stranické politbyro skládá z více než dvaceti členů a každá jeho rezoluce je podmíněna jednomyslným souhlasem. Důležitější rozhodnutí vyžadují ještě širší konsensus, jehož se účastní až tři tisíce lidí. Hlavní současnou aktivitou strany je například koncipování dokumentů, které budou schváleny na příštím sjezdu plánovaném na podzim roku 2007.

Z rozdílu mezi tempem ekonomiky a tempem vývoje strany vyplývá, že se země stále více řídí sama. A stejně jako v minulosti zde platí, že kdykoliv nějaká dynastie oslabí, začnou provincie činit vlastní rozhodnutí. Dokonce i zpomalení ekonomiky je obtížné: při absenci účinného finančního systému musí být růst úvěrů kontrolován přímo prostřednictvím bank. Ředitel kantonské pobočky Čínské stavební banky, která je největší v zemi, se však vždy nejprve radí se stranickým šéfem své provincie, než vykoná nařízení, která obdrží z pekingského ústředí banky.

Vzhledem k těmto těžkostem někteří lidé uvnitř strany připouštějí, že „existuje pouze jediná cesta vpřed: někdo musí stát v čele bez ohledu na to, jakým způsobem bude zvolen či zvolena; ať je to klidně i ve volbách, jen když bude obnoveno efektivní rozhodování". A tak se možná přechod Číny k demokracii přiblížil více, než si všichni uvědomují. Pokud však k němu dojde, nebude to v důsledku zásadních demokratických experimentů v malých městech a na vesnicích; spíše půjde o přechod vedený elitami, které si budou dávat pozor, aby zachovaly kontrolu vlády. To je jediná podmínka, za níž na demokratizaci přistoupí Lidově osvobozenecká armáda i všemocná Vojenská komise.