Gerhard Schröder minulý týden podnikl cestu do Versailles, aby oslavil 40. výročí Elysejské smlouvy, jež navždy ukončila historické francouzsko-německé nepřátelství, a aby vystoupil společně s prezidentem Chiracem proti invazi do Iráku. Tato cesta mu umožnila projevit se jako další v impozantní řadě mocných kancléřů poválečného Německa. Podoben ovšem pokřiveným obrazům ve versailleské zrcadlové síni, obraz mocného německého kancléře je klam.

Schröder si je toho vědom. Doma je námětem satirických písniček a je zatahován do pošetilých soudních sporů o to, zda si barví vlasy či zda tráví dost času se svou manželkou. Závažnější ovšem je dojem politické paralýzy, který vzniká kvůli nerozhodnosti jeho vlády při řešení hlubokých problémů země souvisejících se systémem zdravotní péče, penzemi a trhem práce. Zdá se, že Německo se topí v pasivitě jako v posledních letech dlouhé vlády Helmuta Kohla. Schröder byl ale zvolen proto, že sliboval být dynamičtější než Kohl.

Kde se stala chyba? Schröderovy neúspěchy se váží k jeho osobním rysům a politickým přesvědčením méně, než se obvykle předpokládá. Navzdory zdánlivé moci německých poválečných kancléřů je možné politický systém země pouze spravovat - vládnutí ve smyslu řešení problémů zaváděním dalekosáhlých reforem obvykle možné není. Dnes, když Německo usiluje o obnovu hospodářského růstu, je tuto ústavně danou slabost stále více vidět.

Problém spočívá ve větším vlivu, který v Německu mají vládnoucí strany a parlamentní frakce, ve srovnání s jejich protějšky například ve Velké Británii nebo Francii. Ztratí-li kancléř oblibu, což je dnes Schröderův případ, ztratí též moc nad parlamentní většinou. Schröder získal souhlas s nasazením německých ozbrojených sil v Afghánistánu jedině tím, že záležitost přidal k hlasování o vyslovení důvěry vládě. Takový trik je možný jen ve spojení s otázkami zahraniční politiky a oproti Británii jde o výjimku, nikoli o pravidlo.

Ve vnitřních záležitostech se žádná německá vláda nemůže vyhnout mocným výborům a komisím Bundestagu ani je přinutit, aby se chovaly, jak si vláda přeje. Baroni Bundestagu, dlouholetí poslanci, jenž vládnou legislativním výborům a mají velké slovo uvnitř svých stran, nemůžou sice nasměrovat politiku proti vůli vlády, ale můžou téměř všechno zablokovat. Oproti Británii vůbec neexistuje hrozba rozpuštění parlamentu. A není ani možné napodobit Francii a prosadit rozhodnutí bez podpory parlamentu.

Parlamentní svrchovanost v Německu znamená v první řadě svrchovanost nad vládou. Každá německá vláda je v zásadě bezmocná ve srovnání se svou parlamentní většinou. V tomto se Kohlova vláda nikterak nelišila od Schröderovy. Také nedokázala prosadit reformu zdravotnictví a penzijního systému, i když tehdy odpor pocházel od jiných zájmových skupin.

Problém je strukturální: politické přežití členů Bundestagu a jejich postup v hierarchii sněmovny závisí na lokálních a regionálních stranických organizacích, nikoliv na předsedovi strany. Jakmile německý kancléř z jakéhokoli důvodu ztratí popularitu, tyto organizace jej přestanou vnímat jako volební trhák a baroni parlamentní většiny zablokují zavádění bolestivých reforem, a to bez ohledu na jejich nezbytnost a prospěšnost.

Hlavním zdrojem moci baronů je to, že německé vlády nemají na koho se obrátit. Oproti americkému prezidentovi, který může v Kongresu hledat hlasy na podporu svých přístupů i mezi opozičními politiky, německý kancléř dává slib, že nebude vládnout skrze vyhledávání hlasů mezi členy opozičních stran. Navíc je pro opozici typické, že se vždy orientuje víc na příští volby, než na poskytování podpory kancléřově snaze, i kdyby se mělo jednat o záležitost, již sami chtějí prosadit.

Německým politickým stranám dává ústava mnohem více moci než v ostatních západních zemích. Německý základní zákon zakazuje vládě prosazovat zákony proti vůli a rozhodnutí statutárních orgánů vládnoucí strany. Stranické kliky, rozhodnutí stranických výkonných výborů a stranické sjezdy si uzurpují status veřejných institucí s neformální pravomocí zablokovat vládní politiku.

Výslednou paralýzu ještě zhoršuje německý typ federalismu. Bundesrat, horní sněmovna, v níž jsou zastoupeny státy federace (Bundesländer), musí schválit většinu zákonů. Od sedmdesátých let si žádná vláda neudržela v Bundesratu většinu na delší dobu, neboť opozice v Bundestagu získává většinu v Bundesratu po celostátních volbách v polovině funkčního období. V důsledku veškerou legislativu ohrožuje opoziční veto, které odmítne všechny reformy poškozující voličskou základnu opozice.

Stručně řečeno, parlamentní baroni vládní strany, jež posiluje zákaz hledat podporu u opozice, mohou sabotovat legislativní snahy, které se jim nelíbí. Instituce stran koaličních partnerů mohou mít ohromný vliv na plánované reformy, a dokonce je až zastavit. Federalismus tvoří poslední překážku změn, neboť umožňuje opozičním stranám, aby pozměňovaly, zmírňovaly a zamítaly návrhy zákonů, které by poškozovaly jejich klientelu.

Úspěchy zahraniční politiky Konrada Adenauera a Williho Brandta vytvořily iluzi moci německého kancléře. Dnešní německý způsob vlády připomíná liberální systém 18. století, v jehož rozhodovacím procesu jsou zakotvena práva veta. Ať už jsou Schröderovy nedostatky a chyby jakékoliv, ztrácejí pro budoucnost Německa i EU na důležitosti, porovnáme-li je se slabostí jeho úřadu.