„Zelené knihy“, jak se označují v Evropě, či „bílé knihy“, jak jsou známé v Americe a Británii, jsou často pouhými řečnickými cvičeními – jde o studie s podporou vlády, jež prohlašují obecné principy, které se s největší pravděpodobností nikdy neuvedou do praxe. Nedávná zelená kniha, již Evropská komise vydala k otázce mezinárodní migrace, není žádnou výjimkou.

Kniha je ve skutečnosti snůškou nelogických a nedotažených myšlenek, která usiluje o „zahájení veřejné debaty“ o problému a „volí přístup od konkrétního k obecnému, nikoliv naopak“. Avšak třebaže jejím cílem je „harmonizovat politiky vůči ekonomickým migrantům napříč EU,“ kniha v úvodu prohlašuje, že rozhodování v této záležitosti by mělo zůstat výhradně v působnosti národních vlád. Některá z pravidel, která navrhuje, jsou nevymahatelná – a tudíž jsou jen zdrojem úředního papírování pro migranty a jejich zaměstnavatele, jež by si vyžádalo rozsáhlé veřejné byrokracie, které by jej vykonávaly.

Koordinace národních migračních politik zůstane snem, budou-li rozhodnutí nadále ponechávána výlučně v kompetenci národních vlád. V EU neexistuje jediná známka toho, že by se národní směrnice v otázce ekonomické migrace sbližovaly.

Politiky zaměřené na migranty čím dál víc přitvrzují, zejména v těch zemích, které už nejrestriktivnější předpisy měly. Od roku 1995 se v evropské patnáctce objevilo 26 reforem migračních politik: dvě třetiny zpřísňovaly regulace, a to zvětšováním procesních překážek, jimž čelí zájemci o víza, zkracováním délky platnosti pracovních povolení nebo ztěžováním spojení odloučených členů rodin.

Země zpřísňují proto, že proudy migrantů lze odklánět napříč jurisdikcemi. To vyvolává obavy veřejnosti, že migranti, jež některé státy odmítnou, by mohli zaplavit jiné země, které tvrdší omezení nezavádějí.

Přeshraniční přelévání politik je časté. Finsko své imigrační předpisy zpřísnilo v roce 2004, krátce poté, co si restriktivní postoj v roce 2002 osvojilo Dánsko. Portugalsko přijalo tvrdší předpisy v roce 2001 poté, co Španělsko zavedlo obdobnou reformu v roce 2000. Irsko se roku 1999 zachovalo také tak, když Velká Británie v letech 1996 a 1998 uzákonila reformy zaměřené na potlačování přistěhovalectví.

Tyto závody v zavádění restrikcí prostoupily rozhodování o přechodných opatřeních, když EU loni v květnu přijala 10 nových členů, z nichž osm tvoří postkomunistické státy. Dvanáct z 15 zemí nedodrželo své sliby neomezovat příliv pracujících z nových členských zemí, když si povšimly, že své hranice před přistěhovalci od východních sousedů uzavírají Rakousko a Německo.

Nezdá se ale, že by přísné národní restrikce migraci bránily; pouze pozměňují geografickou orientaci jejích proudů a způsobují nárůst nelegálního přistěhovalectví, čímž nafukují velikost šedé ekonomiky. Skutečně, nedovolené přistěhovalectví je rozsáhlejší, jsou-li omezení legální migrace přísná. Protiprávní migrační toky v poměru k počtu obyvatel jsou v Evropě asi o 25% vyšší než v USA; zároveň platí, že povolený příliv je zhruba o 25% vyšší v USA než v Evropě. USA mají realističtější migrační omezení než většina evropských zemí.

Realistická omezení lze v Evropě zavést jedině tehdy, vezmeme-li v úvahu přelévání migrace napříč jurisdikcemi, což vyžaduje uskutečňování politik, které se sjednají na úrovni EU. Národní vlády se však nadále zdráhají delegovat pravomoc: v listopadu 2004 Evropská rada zavedla hlasování kvalifikovanou většinou o opatřeních týkajících se nelegální migrace, avšak u restrikcí legální migrace ponechala v platnosti pravidlo jednomyslnosti, jako by legální a nelegální migrace nebyly dvě strany téže mince.

Zelená kniha lídry EU ke změně názoru nepřiměje. Prohlašuje totiž, že národní vlády lépe dokáží „reagovat na specifické potřeby jejich trhů práce“. Nezdůrazňuje zjevné výhody stavu, kdy by EU vystupovala jako jediný aktér při vynucování hraničních kontrol, při uzavírání smluv o spolupráci se zeměmi původu migrantů a při podpoře těch toků, které Evropě nejlépe vyhovují.

Zelená kniha také navrhuje, aby členské státy při přijímání migrantů „požadovaly důkaz toho, že dotčené volné pracovní místo nemůže zaplnit nikdo, kdo již je součástí domácího trhu práce“. To by zřejmě nebylo možné ani v ekonomice s centrálním plánováním. Migranti mění práci v průměru dvakrát za rok, neboť díky stěhování od méně výnosných zaměstnání za zaměstnáními výnosnějšími „promazávají kola“ evropských trhů práce. Měli bychom jim v tom bránit?

Kniha obdobně navrhuje, aby osoby samostatně výdělečně činné byly přijímány až po zhodnocení jejich podnikatelských záměrů. V Miláně se letos coby samostatně výdělečná osoba zaregistrovalo víc cizinců než Italů. Kdo bude jejich podnikatelské záměry přezkoumávat? I kdyby návrh zelené knihy byl uskutečnitelný, což ovšem není, nadnáší zásadnější otázku: měli bychom migrantům bránit na sebe brát podnikatelská rizika?

Kdyby byla vzata vážně, tato pravidla nedokáží nic, kromě toho, že migranty a jejich eventuální zaměstnavatele přiměje, aby si k sobě hledali jiné cesty. Zelená kniha Evropské komise o imigraci vyhlíží jako pozvánka do šedé ekonomiky.