Světovou ekonomiku čím dál silněji ohrožují nestálé reakce trhů na globální nevyváženosti v době, kdy MMF do velké míry ztratil svůj původní raison d’être coby centrální měnová instituce světa. Toto dvojí dění by mělo Fond motivovat k tomu, aby si nárokoval nový smysl jako světový správce rezerv.

V 60. letech MMF řešil problémy všech hlavních ekonomik a v 80. a 90. letech se vyvinul v krizového manažera rozvíjejících se trhů. Tento úkol je teď ale mnohem těžší, vzhledem k rozměrnosti některých velkých rozvíjejících se ekonomik. Ohnisko finanční nervozity se navíc každopádně přesouvá zpět do stěžejních zemí světové ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Velká Británie a Austrálie, které financují rozsáhlé deficity běžného účtu pomocí přebytků z mnohem chudších zemí.

Tyto přebytky jsou odrazem vysokých měr úspor v soukromém i veřejném sektoru v zemích produkujících ropu a v rozvíjejících se asijských ekonomikách. Tyto úspory u nich vyústily v rychlé hromadění zahraničních rezerv. To je ale pro tyto země sotva požehnáním. Jejich rezervy jsou už tak rozsáhlé, že ohlášení i jen drobného posunu v aktivech – řekněme od eur k dolarům – může zahýbat trhy a vyvolat otřesy a paniku. Tak jako u dřívějších rezervních režimů, jež nabízely volbu aktiv (například dolaru, libry a zlata v meziválečném období), je nestabilita systému vlastní.

Pokusy zemí s novými přebytky najít alternativní rezervní aktiva jsou problematické. Nejvíce pozornosti se upírá na bilion dolarů v rezervách Číny a na její snahy zachovat hodnotu těchto aktiv. Po odklonu od státních pokladničních poukázek USA investicí asi 3 miliard dolarů do private equity fondu Blackstone letos v létě následovalo zakrátko tristní zhroucení hodnoty.

Co se týče konečných příjemců, vlády průmyslových zemí zneklidněly, že se nové fondy svrchovaného majetku (FSM) neřídí jen logikou trhu, nýbrž že se využívají strategicky. I úspěšný vzor FSM, singapurský Temasek, který dlouho působil téměř bez povšimnutí, teď přitahuje pozornost v takové míře, jakou si jeho majitelé a manažeři nikdy nepřáli.

Narůstající znepokojení je pochopitelné. Vždyť vzhledem k tomu, že kapitálovým trhům v současnosti prakticky dominují centrální banky a FSM ekonomik s rozvíjejícími se trhy, výsledky už nevyplývají z vzájemné souhry milionů nezávislých odhadů, rozhodnutí a strategií. Když se rozhodují entity této velikosti, zákonitě musí jednat strategicky. Na všech stranách začíná vznikat podezření, že dochází k politické manipulaci.

Avšak výsledné spory lze řešit a politický jed zneškodnit prostřednictvím dohledu multilaterálních institucí, jejichž závazkem je dosahování široce klenutého blaha. Právě to by měla být stěžejní funkce MMF. Dnes dohled znamená prakticky pouhé udílení rad. V 60. letech, kdy MMF ještě dozíral na pravidla systému paritní hodnoty brettonwoodského řádu před jeho rozpadem v roce 1971, se však dohled pojil s efektivitou Fondu coby hlavního finančního prostředníka.

Schopnost MMF udílet vlivné rady nejvýznamnějším zemím, kupříkladu Británii, zesilovala závislost těchto zemí na prostředcích MMF. Právě finanční moc byla tím, co dodávalo MMF říz, a tuto moc ještě zvyšovaly půjčky Fondu, zprvu od států G-10, jež ustavily Všeobecné dohody o zápůjčce.

Během let po krachu brettonwoodského systému se MMF nově vyprofilovala jako šiřitel principů pro správu přebytků, které následovaly po šocích cen ropy v 70. letech. Půjčoval si od zemí s nově vzniklými přebytky, které tak se svými novými aktivy hospodařily zčásti prostřednictvím MMF. Díky tomu mohl Fond půjčovat těm zemím, jež šoky způsobené zvýšením cen ropy postihovaly.

Velký finanční hráč skutečně může plnit stabilizační úlohu. V minulosti očekávání trhu během paniky stabilizovalo kontracyklické chování velkých soukromých institucí. První polovina devatenáctého století byla stabilní díky bankovnímu domu Rothschildů. Během záchvatů paniky let 1895-6 a 1907 uklidnil americkou ekonomiku J.P. Morgan. V době Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století žádná srovnatelná síla neexistovala. V roce 2007 existují určité náznaky, že povinnost stavět se proti větru kvůli stabilizaci trhů cítí Goldman Sachs.

MMF by mohl být vlivným stabilizačním činitelem, kdyby spravoval podstatnou část rezervních aktiv zemí s novými přebytky, neboť by byl ve výhodném postavení k sázení proti spekulantům. To by nakonec prospělo vlastníkům rezervních aktiv, již mají vzhledem k hromadění rozsáhlých přebytků obdobný zájem na ekonomické a finanční stabilitě světa. Správa rezervních aktiv mezinárodně řízeným manažerem aktiv by zároveň rozptýlila podezření a pochyby ohledně využívání aktiv k strategickým politickým účelům.

Aby však MMF mohl tento zcela nový úkol plnit, potřeboval by si opět získat důvěru svých členů. Nárůst rezerv v mnoha asijských zemích byl záměrnou reakcí na finanční krizi roku 1997, která byla pramenem rozčarování z MMF. Než by se tedy Fond ujal role globálního manažera rezerv, země s novými přebytky by musely získat podstatně větší vliv na jeho řízení. Jedině pak by mohly mít důvěru, že nepodléhají politicky motivované manipulaci.