Od osudové schůzky Mezinárodního měnového fondu těsně před vypuknutím celosvětové finanční krize uplynulo šest let. Byl jsem u toho. Schůzka to byla opravdu podivná. Pozorným lidem bylo zřejmé, že se na obzoru rýsuje krize. Příčinou byla liberalizace kapitálových trhů a otevření se jednotlivých zemí vrtochům mezinárodních kapitálových toků - iracionálnímu pesimismu i optimismu, nemluvě o manipulacích spekulantů.

Přesto MMF stále lobboval za změnu svých stanov, která by mu umožnila nutit státy k liberalizaci kapitálových trhů, a ignoroval důkazy, že tento postoj nevede ke zvýšení růstu ani k posílení investic, nýbrž pouze k další nestabilitě. Krize, které propukly tentýž rok o něco později, podkopaly důvěru v MMF a vyústily v diskuse o ,,reformě celosvětové finanční architektury".

Nyní, o šest let později, již lze prohlásit, že tyto diskuse nevedly k žádným podstatným změnám. Někteří lidé naznačují, že onen vzletný výraz ,,reforma celosvětové finanční architektury" byl jen plácnutím do vody. Americké ministerstvo financí i MMF věděly nebo alespoň doufaly, že s pominutím krize se pozornost celého světa upře jinam. A zatímco se obě instituce v otázce řešení krize mýlily, v tomto bodě měly pravdu.

K jisté změně však přesto došlo, byť se mnohdy jednalo spíše o změnu rétoriky než skutečného chování. Dnes si MMF více uvědomuje, jaké dopady mají jeho programy na chudobu - přestože stále při zveřejňování programů nepřichází s prohlášením o ,,dopadech na chudobu a nezaměstnanost". Fond si uvědomil důležitost participace a vlastnictví. Jednotlivé programy již nejsou pouhou záležitostí MMF, guvernérů centrálních bank a ministrů financí. MMF si rovněž uvědomil nadměrné množství podmínek, které vede ke ztrátě soustředěnosti.

MMF nicméně plně nepochopil, že jednotlivé podmínky jsou mnohdy nebezpečně zavádějící a často souvisejí s politickými otázkami, které přesahují rámec jeho poslání. Po kritice východoasijských zemí za nedostatečnou průhlednost MMF připustil, že i on je jen málo průhledný, a provedl reformy - jakkoliv leckdy vzniká dojem, že lepší internetová stránka je pouhou náhražkou za skutečnou průhlednost. Fond bohužel stále nepochopil základní princip moderní demokracie: právo občanů na informace.

Po selhání snahy o finanční záchranu Argentiny MMF rozpoznal potřebu alternativního přístupu. Do té doby ignoroval volání po stabilizacích a bankrotu s tím, že by to mělo za následek zrušení dluhové smlouvy. Nakonec uznal, že stejně jako mají právo na nový začátek jednotliví lidé, mají je i vlády. Bohužel již nepochopil, že jakožto významný věřitel nebude moci být nikdy pokládán za nestranného soudce, takže nemůže hrát stěžejní roli. MMF nikdy plně nepochopil politické a ekonomické otázky obsažené ve schématu zákonů o bankrotech.

Pod tlakem celosvětové občanské společnosti MMF konečně přistoupil na program rozsáhlejšího odpouštění dluhů nejchudším zemím. Bohužel však současně nastavil taková měřítka a procedury, že jen málo států dosáhne potřebné dluhové úlevy. Fond připustil, že přinejmenším ve východní Asii přispěla nadměrná fiskální přísnost k poklesu, avšak zároveň prosazoval nadměrnou fiskální přísnost i v krizí zmítané Argentině, a to s předvídatelně katastrofálními důsledky.

Dobrou zprávou je, že si MMF uvědomil hranice své politiky a postojů. Od měnového fondu bychom však měli očekávat o něco více, než jen že bude škodit méně než dříve. I bez liberalizace kapitálových trhů se bude svět nadále potýkat s obrovskou nevyzpytatelností. Krize se nestanou věcí minulosti.

Ti, kdo očekávali významné reformy v celosvětové finanční architektuře, jsou možná vývojem událostí v posledních šesti letech bolestně zklamáni. Jakékoliv fundamentální reformy musí totiž řešit nejen spletité problémy spojené s globálním systémem rezerv a rizikovou zátěží plynoucí z rozvojových zemí, ale i otázku celosvětového dozoru. Přitom však existují silné partikulární zájmy na udržení dosavadního stavu. Něco jiného je přeskupit židle kolem stolu a něco zcela jiného je vyměnit stůl nebo ty, kdo za ním sedí.

Není tedy překvapením, že další každoroční schůze MMF proběhla bez jakéhokoliv významného pokroku v ,,reformě celosvětové finanční architektury". Místo toho se vedla intenzivní diskuse o dalším z příznaků, že něco není v pořádku. Tématem dne byla totiž otázka, zda je směnný kurz Číny nadhodnocený, a pokud ano, co by se v této věci mělo dělat. Rozvojovým zemím bylo opětovně řečeno, aby si uklidily před vlastním prahem, začaly řešit otázky dozoru a podnikly ,,bolestné" strukturální reformy.

Vždy je pochopitelně mnohem snazší vybízet ostatní, aby podnikli bolestné reformy, než se zaměřit do vlastních řad. Neúspěšné jednání Světové obchodní organizace v Cancúnu před dvěma týdny by mělo sloužit jako varování: na řízení celosvětového obchodního systému je cosi od základu špatného. A něco od základu špatného je rovněž na celosvětovém finančním systému. Kolik dalších schůzek MMF ještě proběhne a kolik dalších krizí ještě nastane, než tato drsná pravda pronikne do vědomí lidí?