WASHINGTON – Jedním z hlavních cílů MMF je „dodávat členům sebedůvěru dočasným zpřístupňováním [svých] zdrojů“. Členové fondu však ve stále větší míře čelí kapitálové volatilitě a využívání jeho prostředků zaznamenává prudký pokles. Paradoxně se to děje právě ve chvíli, kdy by fond měl mít zájem půjčovat: topí se v likviditě a kromě splátek svých půjček nemá téměř žádné zdroje příjmu.

Kdyby musel MMF žít podle měřítek soukromého sektoru, vytvořil by nový nástroj, který by uspokojoval potenciální poptávku členů po krátkodobé likviditě. Bohužel ho však k tomu nic nenutí. Až do loňska měl MMF ve zvyku gratulovat si, když mu „došli“ klienti. Žádoucím předobrazem byl hasič, který nemá co na práci. Dnes se však situace změnila. Venku vypukl požár, ale nikdo hasiče nevolá. Pouze Gruzie, nikoliv překvapivě, žádá o pomoc.

Potenciální vypůjčovatelé hromadí mohutné rezervy a vkládají je do společných regionálních fondů, aby se ochránili před šoky a spekulativním kapitálem, avšak nečiní tak na naléhání MMF. Právě naopak: hromadění rezerv nad určitým prahem je spojeno s vysokými náklady příležitostí a naznačuje potřebu nechat měnu zhodnocovat. V důsledku toho potenciální vypůjčovatelé neabsorbují tolik dovozu, kolik by mohli, a nespoléhají se v takové míře, v jaké by měli, na multilaterální vkládání rezerv do společných fondů, které by měl MMF využívat, aby svým členům „dodal sebedůvěru“.

Co se tedy s hasičem stalo? Tradiční model výměny finanční podpory za splnění určitých podmínek nevěstí nic dobrého pro rozvíjející se ekonomiky, které navzdory silným makroekonomickým základům stále potřebují pomoc, aby se vyrovnaly s vnějšími šoky. „Dodávání sebedůvěry“ tomuto typu zákazníků vyžaduje schopnost poskytovat rychlou, automatickou, smysluplnou a soustředěnou finanční podporu; jinak bude hromadění rezerv a jejich vkládání do společných fondů na základě regionálních dohod dál působit jako spolehlivější možnost. MMF však není v pozici, aby mohl takovou podporu poskytovat.

Jeho finanční podpora je omezena na podíl členských kvót, které neodrážejí potenciální potřebu půjček jednotlivým členům. Nedávno schválená reforma je sice propagována jako strategické zlepšení, ale bohužel zatím prospěla jen málokomu a v příliš malé míře. Podle „nového vzorce kvót“ se členové emitující mezinárodní rezervní měny stále jeví jako ti, kdo mají větší „potenciální potřebu půjčovat si“ od MMF. To je směšné.

Tím se dostáváme k potřebě zvýšit „normální“ přístupové limity. V letech 2003-2004, což bylo zřejmě poslední období, kdy fond musel poskytnout svým členům smysluplnou pomoc, bylo přibližně 80% objemu finanční podpory poskytnuto na základě „výjimky“ definované jako více než 300% kvót. Netřeba dodávat, že „výjimečný“ přístup je spojen s výjimečnými finančními a politickými náklady. Není tedy divu, že členové spoléhají spíše na svou schopnost hromadit rezervy než na schopnost fondu poskytovat včasnou, dostupnou a spolehlivou finanční podporu.

Fond nemá žádný nástroj, aby mohl poskytovat krátkodobou likviditu rozvíjejícím se trhům, které čelí kapitálové volatilitě. V dnešní krizi jsme byli svědky několika čilých a kreativních reakcí ze strany centrálních bankéřů v rozvinutých ekonomikách. Tito lidé poskytli nad rámec svého mandátu rychlou finanční podporu investičním bankám, většinou tím, že dodali soukromým peněžním ústavům likvidní nástroje výměnou za dlouhodobější a méně likvidní aktiva. Proč by fond nemohl učinit totéž pro centrální bankéře z rozvojových zemí a rozvíjejících se ekonomik?

Má-li MMF poskytovat krátkodobou likviditu potřebným členům, je třeba vyřešit klíčovou otázku, zda by tato finanční pomoc měla být dostupná pouze členům s pevnými makroekonomickými základy. Přehnaně přísná kvalifikační kritéria totiž pravděpodobně odradí členy, kteří tento typ podpory mohou potřebovat nejvíce, zatímco přehnaně volná kritéria mohou stigmatizovat potenciální uživatele.

Fond by toto dilema mohl vyřešit aplikací přístupu připomínajícího pojištění. Ucházet by se v zásadě mohli všichni členové, avšak sazby pojistného by byly odstupňovány a kalkulovány na základě kvantitativních kritérií. Rozsah sazeb by musel být průhledný, ovšem skutečné náklady na přístup pro jednotlivé členy by zůstaly přísně důvěrné (stejně jako u kterékoliv pojistné smlouvy).

Připusťme, že by to vyžadovalo odklon od tradiční činnosti fondu, tedy půjčování výměnou za plnění podmínek. Zároveň by to muselo být spojeno s jistými úpravami charty fondu, ale co na tom? Nedávno schválené reformy tak jako tak vyžadují změny „Článků dohody“ MMF.

Někteří lidé tvrdí, že poskytování rychlého a soustředěného pojištění likvidity by podporovalo nezodpovědnou politiku a bezmyšlenkovité půjčování. Budiž, členům by to mohlo pomoci lépe se vyrovnat s volatilitou, takže by byli otevřenější vůči přítokům krátkodobého kapitálu, avšak to se ještě nemusí odrazit ve špatné politice. Vzhledem k sanacím Northern Rock a Bear Stearns zde přehnaný důraz na argument o „morálním hazardu“ vyznívá pokrytecky.

Pokud hasič MMF i nadále zahálí, není to kvůli neexistenci požárů, nýbrž kvůli tomu, že lidé z okolí raději chrání sami sebe, než aby spoléhali na hasičský sbor. To podkopává důležitost MMF a je to také prapříčina předčasných splátek, kvůli nimž zůstal fond téměř bez příjmů.

MMF to musí změnit. „Normální přístup“ by se měl zvýšit na úroveň odpovídající potenciální potřebě členů půjčovat si a kromě toho by se měla vytvořit nová linie likvidity, která by poskytovala spolehlivou, smysluplnou a soustředěnou finanční podporu. Členové z rozvíjejících se ekonomik a rozvojových zemí by pak pokládali hromadění rezerv za drahé a marnotratné, což by pomohlo uvolnit prostředky, které by mohly světové ekonomice pomoci při překonávání dnešní krize.