CAMBRIDGE – Řecko a Itálie, země, které se ocitly v zoufalé situaci, když kvůli bezvýchodným politickým systémům zabředly do bažiny dluhů a krize, si do čela nových vlád nezvolily politiky, nýbrž technokratické ekonomy – Lucase Papademose a Maria Montiho. Oba lze označit za akademiky: Monti působil jako prezident milánské Bocconiho univerzity a také jako evropský komisař, zatímco Papademos byl poté, co mu vypršelo funkční období viceguvernéra Evropské centrální banky, rok mým kolegou na Kennedyho škole státní správy při Harvardově univerzitě.

Nepotrvá dlouho a oba muži si pravděpodobně vyslouží titulky jako „Profesoři mají jedničku z ekonomie, ale z politiky propadají“. Bude to nefér. Nebude je totiž brzdit absence politických schopností, nýbrž absence politické moci.

Monti sice získal pro svou technokratickou vládu silnou podporu veřejnosti, ale nedisponuje parlamentní většinou, o kterou by se mohl opřít. Bývalý premiér Silvio Berlusconi dal navíc jasně najevo, že neobětuje své osobní politické zájmy pro dobro země.

Papademosovi rozdali ještě slabší karty. Přestože se maximálně snažil podmínit svůj nástup do premiérské funkce prosazením delšího než tříměsíčního funkčního období a možností jmenovat některé členy svého kabinetu, nakonec ani s jedním požadavkem nepochodil.

Vzestup těchto dvou význačných veřejných osobností navíc přichází po období, kdy byli jiní univerzitní profesoři z politického procesu vytěsněni. V červnu bylo při volbě nástupce Dominiqua Strausse-Kahna ve funkci výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu opomenuto několik velmi kvalifikovaných ekonomů ze zemí s rozvíjejícími se trhy.

V Německu odstoupil v lednu Axel Weber z funkce prezidenta Bundesbanky a člena rady guvernérů ECB – údajně proto, že jeho výroky proti nákupu dluhopisů krizových zemí eurozóny bankou odrážely jeho politickou naivitu. Novináři si nedokázali představit, že by se technokrat mohl dobrovolně vzdát jasné kandidatury na post s obrovskou mocí – totiž jako nástupce Jeana-Claudea Tricheta ve funkci prezidenta ECB – pouze z principiálních důvodů.

Přesně to však Weber učinil. Ochota zřeknout se moci, pokud je to nezbytné, je jednou z výhod, kterou si akademikové na takové pozice přinášejí. (Funkce prezidenta ECB poté připadla dalšímu ekonomovi a technokratovi Mario Draghimu, který je mimochodem pro tuto práci ideální kandidát.)

Je chybou směšovat technokratické elity (osobnosti s titulem Ph. D. nebo obdobnými tituly z pokročilé ekonomie) s jinými typy elit (s lidmi oplývajícími penězi či mocí, zejména pokud jedno či druhé zdědili). Většina ekonomů chápala rizika spojená se vznikem Evropské měnové unie. Byli to politici, kdo při rozhodování o měnové integraci technické obtíže podcenil.

Rozumí se samo sebou, že akademické či technické dovednosti nejsou nezbytnou ani dostatečnou podmínkou zajišťující úspěch vládních představitelů. I mnoho mých kolegů z Harvardu by bylo hroznými politiky, protože jim scházejí vůdcovské, manažerské či mezilidské schopnosti. A mnoho excelentních politických lídrů – z amerických prezidentů jmenujme například George Washingtona a Dwighta Eisenhowera – naopak nebylo intelektuály.

Technokraté mohou hrát užitečnou roli jako poctiví zprostředkovatelé, když se tradiční politici zdiskreditují nebo se strany ocitnou v patu. Navíc se mohou pochlubit důvěryhodností pramenící z absence touhy po znovuzvolení – buď je jejich funkční období předem omezeno, nebo je o nich známo, že dávají přednost klidnému akademickému životu.

Jejich největší výhoda vychází najevo, když země čelí problémům, které jsou do značné míry technické povahy – například navrhování hospodářských reforem nebo jednání o podmínkách úvěrů. V Itálii je dobrým precedentem Carlo Ciampi, který převzal vládní otěže v roce 1993, když byla Itálie nucena vystoupit z Evropského mechanismu směnných kurzů, a podařilo se mu zrušit scala mobile (systém indexace mezd), srazit inflaci a znovu nasednout do vlaku evropské měnové integrace.

Mezi evidentní nevýhody některých technokratů patří absence manažerských zkušeností, vnímaná absence legitimity a absence domácí mocenské základny. Monti i Papademos manažerské zkušenosti mají a pro tuto chvíli mají i legitimitu. Omezovat je však bude neschopnost vládnout stabilní podporou určitého politického bloku.

Za technokraty by se dalo pokládat několik současných hlav států: mimo jiné mexický prezident Felipe Calderón, chilský prezident Sebastián Piñera nebo liberijská prezidentka Ellen Johnsonová-Sirleafová. Nikdo je nemůže obviňovat, že si žili jako v bavlnce nebo že nejsou zvyklí dělat obtížná rozhodnutí. Současně platí, že všichni tři získali akademické vzdělání na Harvardu. (Calderón navštěvoval tři moje semináře; metody, jak se vypořádat s drogovými magnáty, jsem bohužel v osnovách neměl.)

Dobrá mezinárodní reputace není vždy výhodou. Když Sirleafová získala v roce 2011 Nobelovu cenu míru, objevily se spekulace, že její příznivý obraz v zahraničí by mohl doma poškodit její opětovnou kandidaturu. Analogicky platí, že Papademos i Monti patří k nepopiratelné elitě Evropské unie i eurozóny, což jim pomůže získat svým zemím podporu v zahraničí, ale doma budou zranitelní vůči obviněním, že jsou to pouzí lokajové ve službách zahraničních mocností.

Je příznačné, že si Řím a Atény, dvě sídla klasické západní civilizace, zvolily do svého čela tyto dva uhlazené a erudované muže. Papademos ani Monti však nedokážou dělat technokratické zázraky, pokud nezískají politické nástroje, aby mohli správnou politiku přetavit v zákony.