Friday, August 29, 2014
1

Vysoké sázky na Rio+20

NAIROBI – Do Summitu Země Rio+20 zbývá jen několik týdnů a mnozí spekulují, kolik světových lídrů dorazí a k jakým dohodám by mohli dospět u klíčových bodů programu: vytvoření „zelené ekonomiky“ a zřízení „mezinárodního rámce pro udržitelný rozvoj“. Není náhodou, že tyto dva body se objevují společně.

Pojem „zelená ekonomika“ vznikl před lety, dokonce už před prvním Summitem Země v roce 1992, aby poskytl novou optiku k prověření vazeb mezi hospodářstvím a udržitelností. Avšak ve světě, kde už je změna klimatu realitou, ceny komodit rostou a základní zdroje jako čistý vzduch, orná půda a pitná voda jsou čím dál vzácnější, získává nový náboj. Narůstající soubor vědeckých důkazů, včetně chystané studie Programu OSN pro životní prostředí Global Environment Outlook-5, potvrzuje, co jsme v Riu před 20 lety jen letmo zahlédli.

Ti, kdo stále investují do ekonomického modelu a výrobních procesů založených na vzorech devatenáctého a dvacátého století, jsou teď asi z možné změny paradigmatu pochopitelně nervózní. Platí to ale i pro některé segmenty občanské společnosti, které se obávají, že přechod k zelené ekonomice by mohl negativně postihnout chudé a vystavit je větším rizikům a hrozbám.

Jiní zpochybňují účinnost tržně založených přístupů k prosazování udržitelnosti, protože trhy nikdy nemohou zajistit výsledky optimální pro společnost a životní prostředí. To dokážou jedině silné instituce, včetně předpisů a zákonů.

S tím naprosto souhlasíme. Systémové krize v oblasti potravin, paliv a finančnictví, které se vyhrotily v roce 2008 a v mnoha zemích přetrvávají, pramení z ekonomického paradigmatu, jenž nepočítá s hodnotou přírody a škály jejích služeb, bez nichž se život neobejde. Jak dokládá nedávno vydaná zpráva „Towards a Green Economy“ (Směřování k zelené ekonomice) s podtitulem Cesty k udržitelnému rozvoji a vykořenění chudoby, tržní hospodářství ve své současné podobě vyústilo v chybnou alokaci kapitálu v bezprecedentním rozsahu.

Závažná a pronikavá selhání trhů – u uhlíkových emisí, biodiverzity a ekosystémových služeb – zrychlují environmentální rizika a ekologické nedostatečnosti a podkopávají lidský blahobyt a sociální spravedlnost. Právě proto je vazba na veřejnou správu a instituce na summitu Rio+20 stejně důležitá jako přechod k zelené ekonomice: trhy jsou výtvory člověka, jež potřebují pravidla a instituce, které jim vymezí nejen směr, ale i meze.

Jedna z obav kritiků tkví v tom, že přechod k zelené ekonomice v zásadě provede monetizaci přírody, čímž světové lesy, pitnou vodu a rybářské oblasti vydá na pospas zištnému úsilí bankéřů a obchodníků, jejichž chyby přispěly k vyvolání finančního a ekonomického rozvratu posledních čtyř let. Jde ale o otázku monetizace, anebo stanovení hodnoty přírody?

Skutečnost je taková, že příroda už se nakupuje a prodává, těží a lacino zpeněžuje na trzích, které neumí zachytit její skutečnou hodnotu, zejména pro živobytí chudých. To do velké míry odráží neregulované či scházející trhy, které nedokážou postihnout hodnoty, jež nám příroda den co den přináší – což je argument zdůrazněný v Projektu G-8+5 pro studium ekonomiky ekosystémů a biodiverzity, pod hlavičkou UNEP.

V Riu je v sázce budoucnost planety, ve velice reálném smyslu. Bez opravdového a trvalého řešení, které na systémové úrovni změní nastavení našeho současného ekonomického uvažování, by rozsah a tempo změny mohly planetu zakrátko vytlačit za kritické hranice a udržitelný rozvoj všude na světě změnit v neuskutečnitelný sen. Multilateralismus je sice pomalý a často bolestivý proces pěstování konsenzu, avšak některé problémy jsou tak rozsáhlé, že překračují hranice kterékoli země.

Proč třeba svět uskutečňuje paradigma hospodářského růstu, které staví na nahlodávání samotných základů struktur, z nichž vyrůstá život na Zemi? Lze bohatství nově definovat a zarámovat tak, aby zahrnovalo přístup k základnímu zboží a službám, včetně těch, které bezplatně poskytuje příroda, například čistý vzduch, stabilní klima a pitnou vodu? Není na čase postavit rozvoj člověka, environmentální udržitelnost a sociální spravedlnost na roveň s růstem HDP?

Výstražná světla všude kolem nás blikají žlutě, ne-li červeně. Víme ale, že nové technologie a inovace pohánějí změny v tom, jak se vyrábí energie, jak vznikají nové trhy s potravinami a vodou a jak základní ekologické služby začínají být vzácné a ceněné.

Rio+20 je vhodným okamžikem ke sdílení znalostí a zkušeností týkajících se úspěšných přechodů k zelenějším ekonomikám, které efektivněji hospodaří se zdroji. Je příležitostí začít na všech úrovních rozvíjet schopnost transformovat naše ekonomiky na motory růstu a tvorby pracovních míst, které nevyčerpávají zdroje ani nevytvářejí nové dluhy, které by pak byly na léta dopředu přítěží růstu a lidského zdraví.

Úkolem do budoucna je uvést do souladu nastupující ekonomickou realitu se sociálními hodnotami a etikou, nezbytnými k vytvoření vyvážené a inkluzivní zelené ekonomiky. Právě to je, řečeno slovy generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, „budoucnost, kterou všichni chceme“. Taková budoucnost se může začít odvíjet díky určujícímu a rozhodnému projevu vůdcovství světových lídrů na summitu Rio+20.

Z angličtiny přeložil David Daduč

Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedFrank O'Callaghan

    This is a key point. Monetizing nature not only opens it to profit driven exploitation but may reserve it for the wealthy and exclude the poor who have traditionally used and perhaps conserved it.

      CommentedMike Hannis

      The question apparently posed in this paragraph, ie 'what is the relationship between monetisation and valuing', is not answered in the rest of the article, which simply goes on to say that we should value nature.

      Yes, we can all agree that valuing nature is 'a good thing'. But this has nothing to do with monetisation. As Frank points out, the consequences of monetisation are likely to be negative both for nature and for (most) people. Valuing nature is in fact precisely the opposite of pricing and selling it.

      The sensible response to observing that "nature is already being bought and sold, mined and marketed at knock-down prices that fail to capture its real worth, especially to the livelihoods of the poor" is not to say that we need to adjust the prices. It is to ask: why is nature being bought and sold in this way? How can our institutions be reformed to stop this happening?

      Enclosing and monetising the global commons might perhaps keep an illusory appearance of economic growth going for a few more years. But in the process it is likely to greatly exacerbate the multiple ecological crises we are now witnessing. To present it as a solution is essentially a massive confidence trick.

Featured