Ty, kdo říkají, že němečtí lídři obhajující větší transparentnost globálních hedžových fondů, jsou jen zapšklí z neúspěchu, by současná volatilita na globálních kapitálových trzích měla přimět k zamyšlení. Obzvlášť američtí a britští zákonodárci tvrdí, že německé hořekování je nesmysl a že hedžové fondy, společně s dalšími finančními subjekty nové éry, například private equity firmami, jsou v dnešní globální ekonomice klíčoví novátoři.

Jde o debatu na špici současné globalizace, a přesto ji zamlžuje značná dávka sebestředných národních zájmů. Vzhledem k tomu, že centry globálního finančnictví jsou New York a Londýn, pro Spojené státy a Británii jsou v sázce obrovské zisky. Je pro ně tudíž výhodné bagatelizovat pravděpodobnost toho, že rizika pro světovou finanční soustavu se rozloží rovnoměrněji než přínosy.

Němečtí lídři jsou naproti tomu nuceni počítat s populací, která chová hluboký odpor k prudkým změnám, zejména zahrnují-li snižování počtu pracovních míst. Mnozí němečtí pracující jsou přesvědčeni, jak nedávno bědoval jeden odborář, že přebírání firem motivuje filozofie „koupit, oškubat, odhodit“.

Jistěže, zisky, jichž v současnosti přední finanční společnosti dosahují, jsou závratně vysoké. Goldman Sachs, úctyhodná firma z Wall Street v samém nitru finanční globalizace, vyplatila v roce 2006 svým 25 tisícům zaměstnanců na kompenzacích víc než 16 miliard dolarů a přihodila dalších 9 miliard dolarů pro své akcionáře – což je v úhrnu víc než roční příjem většiny afrických zemí.

Velkolepé zisky na Wall Street i jinde ve finanční branži mají rovněž obrovský makroekonomický vliv. V tradičním zboží a službách USA hospodaří s ročním obchodním deficitem ve výši 800 miliard dolarů. Protože však Američané vytrvale získávají vyšší výnosy z investic v zahraničí než cizinci ze svých investic v USA, americký dluh roste jen asi polovičním tempem, než by jinak nejspíše rostl.

I my ekonomové, přesvědčení, že globální finanční inovace jsou zdrojem obrovských čistých přínosů, musíme přiznat, že dnešní boom hedžových fondů se začíná podobat bublině internetových technologií. Můj nedávný zážitek je možná charakteristický. Jistý „Eddie“ z Los Angeles mi poslal email a ptal se, zda bych neměl zájem působit v poradním výboru jeho nového hedžového fondu. Bez ohledu na Eddieho doprovodné lichotky bych normálně takovou zprávu vymazal s přesvědčením, že jde o nějaký podvod nebo lest.

Když jsem si ale všiml, že chybí příloha nastiňující plánovanou investiční strategii firmy, probudila se ve mně zvědavost. Střelil jsem zpátky větou žádající o chybějící přílohu. Měl jsem se tehdy přemoci: když Eddie zjistil, že někoho lapil, poslal mi postrádanou přílohu s poznámkou: „Jsme potěšeni zájmem osobnosti Vašeho významu. Mimochodem, kdybyste měl přítele nebo kolegu, kterého by to mohlo zajímat, mohl byste jim tuto zprávu laskavě také předat?“

Jde o to, že v dnešním výnosném a superlikvidním prostředí Eddie podobnými technikami zřejmě dokázal z lidí vytáhnout peníze. Samozřejmě, zhruba tisícovka ze světových devíti tisíc hedžových fondů loni zkrachovala.

Zásadní otázka spočívá v tom, zda tato mentalita Divokého západu představuje obecnější riziko pro globální finanční soustavu, zejména za okolností, kdy velký počet firem kolektivně sází na totéž. Pokud se utnou, dlouhá série krachů může hluboce zranit bankovní soustavy, které dříve vytvářely obrovské zisky právě úvěrováním těchto hedžových fondů.

V současnosti je nejkřiklavějším slabým místem takzvaný jenový „carry trade“. Hedžové fondy si půjčily stovky miliard dolarů při ultranízké úrokové sazbě v Japonsku a výtěžky investovaly v zemích, jako je Brazílie a Turecko, kde jsou úrokové sazby vysoké. Dokud bude jen zůstávat slabý, tato investiční strategie bude strojem na peníze. Pokud ovšem jen prudce zhodnotí, což se vzhledem k obřímu přebytku obchodní bilance Japonska může snadno stát, některé hedžové fondy utrpí rozsáhlé kapitálové ztráty a jenový carry trade se zhroutí.

A zatímco největším dnešním rizikem je jen, za pár měsíců by to mohlo být něco naprosto jiného. Tlak z vně USA a Británie, aby se branži hedžových fondů nasadila těsnější regulační ohlávka, je tedy stěží překvapující. Němci například chtějí riziko snížit nařízením, aby hedžové fondy dodržovaly přísnější požadavky na výkaznictví.

Fondy na takové návrhy reagují námitkou, že když se po nich bude vyžadovat odhalení investičních strategií, ztratí pobídku k inovacím, a nedávná americká vládní zpráva – iniciativa několika orgánů pod vedením ministra financí Hanka Paulsona (dříve působil v Goldman Sachs) – tento názor podporuje. Přísnější regulace by byla chybou, tvrdí zpráva, protože nejlepší ochranou globální ekonomiky proti systémovému riziku je uplatňování zdravého rozumu a „řádné péče“ každé jednotlivé osoby, která prostřednictvím hedžových fondů investuje nebo je s nimi v určitém vztahu.

Jinými slovy, USA investorům říkají, že mají nosit vlastní zbraně, protože tak jako na Divokém západě nemusí být po ruce šerif, který by přispěchal na pomoc. Avšak jak nám připomíná aktuální dění, upřímně řečeno není vůbec snadné pochopit, jakou újmu by alespoň malé zvýšení transparentnosti způsobilo. Němci by během letošního předsednictví G8 neměli v této věci kapitulovat. Žádná země se nechce vydat na milost a nemilost lidem, jako je Eddie.