Průměrná délka života v zemích s vysokou příjmovou hladinou dnes činí 78 let, zatímco v nejméně rozvinutých zemích je to pouze 51 let, a v některých afrických státech sužovaných AIDS dokonce jen 40 let. Z každého tisíce dětí narozených v bohatých zemích jich sedm zemře před dovršením pěti let věku, zatímco v nejchudších zemích je to 155 dětí na tisíc porodů.

Tato úmrtí nejsou jen lidskými tragédiemi, ale i pohromou pro hospodářský rozvoj, neboť systematicky snižují ekonomický růst a přispívají k tomu, že nejchudší země zůstávají uvězněny v pasti chudoby. Rostoucí počet programů po celém světě nicméně dokazuje, že úmrtí a choroby chudých lze zásadně a rychle snížit cílenými investicemi do programů veřejného zdravotnictví.

Velkých vítězství dosáhl v posledních letech Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií. Fond založený před šesti lety poskytl více než 130 zemím světa finance na posílení programů zaměřených proti těmto třem smrtelným nemocem. Od té doby pomohly programy Globálního fondu zhruba jednomu milionu Afričanů získat antiretrovirální léky na léčbu AIDS, financovaly distribuci přibližně 30 milionů síťových lůžek proti malárii a podpořily léčbu asi dvou milionů lidí s TBC.

Malárii lze dostat pod rozhodující kontrolu prostřednictvím síťových lůžek, sprejování interiérů insekticidy a zajištění volně dostupných léků pro chudé lidi ve vesnicích náchylných k malárii. Keňská vláda v loňském roce během pouhých dvou dnů distribuovala více než dva miliony síťových lůžek. Podobné hromadné distribuční programy byly zavedeny také v Etiopii, Rwandě, Togu, Nigeru, Ghaně a dalších místech. Výsledky jsou ohromující. Chudí lidé používají síťová lůžka efektivně a zátěž malárie se rychle snižuje.

Kampaň vedená organizací Rotary International a několika partnery zase téměř vymýtila obrnu. Celosvětový výskyt se dnes počítá na stovky případů ročně, oproti mnoha desítkám tisíc případů před zahájením kampaně. Úspěchu bývá dosaženo i v nejodlehlejších a nejobtížnějších místech, jak jsou chudobou sužované severoindické státy.

Indie dělá i daleko více prostřednictvím své pozoruhodné Národní mise pro zdravý venkov (NRHM), což je největší jednorázová mobilizace veřejných zdravotnických opatření na světě. Ohromujících pět set tisíc mladých žen našlo v poslední době zaměstnání jako zdravotnice, které mají představovat spojovací článek mezi zbídačelými domácnostmi a zlepšujícími se veřejnými klinikami a nemocnicemi. Cílem je zvýšit dostupnost akutní porodnické péče pro ženy, a vyhnout se tak tragickým a zbytečným úmrtím při porodu.

Dalším pozoruhodným úspěchem Indie je bezpečná domácí péče o novorozence v prvních několika dnech života. V současné době umírá alarmující počet novorozenců na infekce, neschopnost matek kojit během prvních dnů po porodu a další odstranitelné příčiny. Vyškolením komunitních zdravotníků dosáhla NRHM výrazného snížení novorozeneckých úmrtí v indických vesnicích.

Všechny tyto programy vyvracejí tři rozšířené mýty. První z nich zní, že nemocnost chudých lidí je nějakým způsobem zákonitá a nevyhnutelná, jako by chudí byli povinni onemocnět a předčasně zemřít. Ve skutečnosti chudí lidé umírají na známé a identifikovatelné příčiny, kterým lze do značné míry předcházet a s velmi nízkými náklady je léčit. Pro miliony úmrtí na malárii, AIDS, TBC, obrnu, spalničky, průjmová onemocnění nebo záněty dýchacích cest neexistuje omluva, stejně jako pro řadu úmrtí žen a novorozenců při porodu či těsně po něm.

Druhým mýtem je předpoklad, že pomoc z bohatých zemí je zákonitě promrhána. Neinformovaní vedoucí představitelé bohatých zemí opakují tento blud tak často, až se stal významnou překážkou pokroku. Bohatí lidé rádi chudé obviňují – částečně proto, že je to zbavuje odpovědnosti, a částečně proto, že jim to dodává pocit morální nadřazenosti. Pokud se však chudým zemím pomůže, jsou schopny rychle zorganizovat účinné programy veřejného zdraví. Nedávné úspěchy umožnila kombinace vyšších výdajů z rozpočtů chudých zemí a pomoci od dárců ze zemí bohatých.

Třetí mýtus říká, že záchrana chudých zhorší populační explozi. Domácnosti v nejméně rozvinutých zemích však mají mnoho dětí – v průměru pět na jednu ženu – zčásti proto, že je strach z vysoké dětské úmrtnosti vede ke kompenzaci tohoto problému zakládáním početných rodin. Jakmile se dětská úmrtnost sníží, plodnost mívá tendenci snížit se ještě více, poněvadž rodiny začnou věřit, že jejich děti přežijí. Výsledkem je pomalejší růst populace.

Je čas naplnit základní globální závazek – totiž že všichni, chudí i bohatí, by měli mít přístup k základním zdravotnickým službám. Pokud by se na život zachraňující zdravotní péči o chudé věnovalo pouhé 0,1% příjmu bohatého světa, bylo by možné zvýšit průměrnou délku života, snížit dětskou úmrtnost, zachránit rodící matky, zpomalit populační růst a povzbudit hospodářský rozvoj v celém chudém světě.

Úspěšných příběhů na téma veřejného zdravotnictví pro chudé přibývá. Vzhledem k nízkým nákladům a obrovskému přínosu podpory takového úsilí neexistuje pro nečinnost omluva.