BĚLEHRAD: Podle průzkumů srbského veřejného mínění převažuje názor, že Mezinárodní soudní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii je politický nástroj ke zničení Srbů. A proto se veřejnost staví proti vydávání obžalovaných – včetně bývalého prezidenta Miloševiče – do rukou haagského soudu. Úterní bělehradská návštěva generální žalobkyně Carly del Ponteové se tudíž nesetká s nijak vřelým přijetím.

Demokratičtí politikové soupeří o podporu etnických lobbyistických skupin. Chtějí-li získat hlasy Kubánců na Floridě, tvrdě kritizují režim Fidela Castra; chtějí-li získat židovské hlasy v New Yorku, dávají si pozor na kritiku Izraele. Spolu s touto hrou američtí zákonodárci (demokraté i republikáni) žádají, aby nový jugoslávský prezident Vojislav Koštunica bezpodmínečně spolupracoval s haagským tribunálem.

Koštunica je ovšem soudný politik. Ví, že čím slabší je srbská lobby v Americe, je tím mocnější doma v Srbsku. Náladu svých voličů Koštunica nebere na lehkou váhu: kritizuje haagský tribunál a netají se výhradami vůči návštěvě del Ponteové v Jugoslávii.

Už dlouho předtím, než občanská válka v Jugoslávii začala, jsem byl přesvědčen o tom, že svět potřebuje mezinárodní soudní dvůr, který by soudil vlády a armádní velitele za jejich válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu. Ale už od samého ustavení Mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v roce 1993 z popudu rady bezpečnosti OSN jsem cítil zklamání. Cítil jsem se jako skalní komunista z třicátých let, který najednou zjistí, že v Sovětském svaze opravdu existuje teror.

Proč ta změna? Biljana Plavšičová, profesorka biologie a vůdkyně bosenských Srbů, nedávno stanula před haagským tribunálem, který ji obvinil ze zločinu genocidy. Prokurátorka ovšem jen zopakovala obvinění ze zločinů spáchaných bosenskými Srby, o nichž víme už léta. Nebyl předložen sebemenší nový či čerstvý důkaz.

Když byla Plavšičová v letech 1996 až 1998 prozápadní prezidentkou srbské části Bosny a proti ní stáli její nacionalističtější kolegové, byla na Západě oslavována jako demokratka a zastánkyně tolerance. Vzpomínám, jak jí francouzský prezident Jacques Chirac před vstupem do Elysejského paláce galantně políbil ruku. Připomíná mi to stalinské čistky. Jeden den jste hrdinou Sovětského svazu, druhý den vás odstřelí coby nepřítele lidu.

Dvacátého sedmého května 1999, na samém vrcholu spojeneckého bombardování Jugoslávie, vydala kanadská soudkyně Louise Arbourová, předchůdkyně del Ponteové, zatykač na prezidenta Slobodana Miloševiče. Obvinění bylo založeno na důkazech, které daly dohromady americká a britská tajná služba o vyhánění a vraždění Albánců v Kosovu. Miloševič ale mohl stanout před haagským soudem už mnohem dříve, za svůj díl viny na válce v Bosně. Americké ministerstvo zahraničí ale potřebovalo jeho podporu při podpisu Daytonské mírové dohody v roce 1995, a tak se na Miloševičovy válečné zločiny vhodně zapomnělo.

Krátce po vydání zatykače na Miloševiče se v Bělehradě povídalo, že opozičnímu vůdci Vuku Draškovičovi hrozí obvinění ze strany amerických úředníků za aktivity jeho polovojenské organizace v roce 1991 v Chorvatsku. Jako by Američané říkali: nechejte konfliktů s ostatními vůdci opozice, jinak vás obviníme.

Je snadné šmahem označit za nereformované nacionalisty ty Srby, kteří se ptají: proč nebyl Franjo Tudjman nikdy obviněn? Za dobu, kdy byl prezidentem Chorvatska, bylo z této země vyhnáno na půl milionu Srbů; a také on vyslal do Bosny jednotky, jejichž úkolem bylo rozkouskovat bosenské území.

A co Alija Izetbegovič, bývalý muslimský prezident Bosny, který nikdy nechtěl mnohonárodnostní (muslimsko-srbsko-chorvatskou) Bosnu, nýbrž první muslimský stát v Evropě? Za jeho vlády bylo Sarajevo „vyčištěno“ od většiny Srbů a Chorvatů. A co Hashim Thaci, mladý vůdce Kosovské osvobozenecké armády? Když se v červnu 1999 Srbové stáhli z Kosova a po nich přišlo NATO, byli to právě kosovští osvobozenci, kdo ve skutečnosti převzali moc. Od té doby zničili desítky srbských ortodoxních kostelů a monastýrů, zabili stovky civilistů a vypudili téměř všechny Srby a jiné ne-Albánce.

A v neposlední řadě: lze zapomenout na odpovědnost Severoatlantické aliance? Během spojeneckého bombardování zahynulo snad několik tisíc srbských civilistů. Podle posledního vývoje může navíc vyjít najevo, že střely s oslabeným uranem, používané během války v Kosovu, vyzařují smrtelně nebezpečnou radiaci a že někteří velitelé i politikové o tom věděli. Bombardováním srbské infrastruktury NATO krom toho porušilo článek 14 Protokolu z r. 1977 Ženevské konvence z roku 1949, která zakazuje útok na „objekty, jež jsou nepostradatelné pro přežití civilního obyvatelstva“.

Amerika by nikdy nepřijala jurisdikci nezávislého mezinárodního soudu nad svými politiky nebo vojenskými silami. Ani žádná jiná velká mocnost. Mluvčí výboru mezinárodních vztahů americké Sněmovny reprezentantů to řekl jasně: „Je větší šance, že budovu OSN rozeberou cihlu po cihle a naházejí ji do moře, než že před soudem OSN stane pilot NATO.“

Haagský soud rezignoval na čestnost a spravedlnost a vzdal se politickým tlakům a manipulaci. Místo aby Srbům pomohl dosáhnout morální katarze tak, že provinilé vůdce potrestá za jejich zločiny, haagský tribunál jen stupňuje zaujatost proti Západu a pocit křivdy, který je v Srbsku beztak všudypřítomný.