NEW YORK – Tento měsíc uplynulo 20 let od doby, kdy Saddám Husajn, tehdy neotřesitelný vládce Iráku, podnikl invazi do Kuvajtu. Následovala první velká mezinárodní krize po skončení studené války, která během necelého roku vyústila v osvobození Kuvajtu, jakož i vzkříšení jeho vlády. Dosaženo toho bylo za nevysokou lidskou i ekonomickou cenu, již platila mimořádná mnohonárodní koalice sestavená prezidentem Georgem H.W. Bushem.

Od té doby Spojené státy nasadily vojenskou sílu vícekrát a pro řadu účelů. Dnes USA pracují na tom, aby se vymanily z druhého konfliktu, který se týká Iráku, snaží se přijít na způsob jak se pohnout vpřed v Afghánistánu a zvažují použití síly proti Íránu. Přirozeně se tedy nabízí otázka: v čem se můžeme poučit z první irácké války, všeobecně pokládané za vojenský a diplomatický úspěch?

Jedna důležitá lekce pramení z důvodů k válce. Změnit chování státu mimo jeho hranice je jedna věc, ale změnit dění na území cizího státu je něco naprosto jiného. Podstatou války v Zálivu v letech 1990-1991 bylo zvrátit iráckou ozbrojenou agresi, tedy konání, které bylo v zásadním nesouladu s úctou ke svrchovanosti, nejzákladnějšímu ze všech pravidel, jimiž se v dnešním světě řídí mezistátní vztahy. Jakmile byly irácké síly v roce 1991 vypuzeny z Kuvajtu, USA nemašírovaly do Bagdádu, aby vyměnily iráckou vládu – a nezůstaly ani v Kuvajtu, aby mu vštípily demokracii.

Válka proti Afghánistánu započatá roku 2001 a válka proti Iráku zahájená roku 2003 se markantně lišily. Obě intervence usilovaly o vypuzení tehdejších vlád a obě tento účel splnily. Stojím si za názorem, že tažení proti Afghánistánu bylo oprávněné (cílem bylo odstranit vládu Tálibánu, která napomohla uskutečnění útoků z 11. září) a že vypuzení Saddáma Husajna oprávněné nebylo.

Bez ohledu na vlastní názor na tyto otázky však nelze pochybovat, že snaha jistou vládu vyměnit za něco lepšího a trvalého je jiný a mnohem ctižádostivější cíl než chtít změnit chování určité vlády. Úspěšná změna režimu vyžaduje dlouhodobý závazek pro vojenské síly, civilní odborníky vyškolené k budování moderní společnosti a dále peníze a pozornost – a ani pak není zaručeno, že výsledky investici ospravedlní.

Další série ponaučení z první irácké války (jakož i z druhé) poukazuje na meze toho, co lze očekávat od hospodářských sankcí. Samotné sankce, a to ani sankce podpořené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů a zaštítěné vojenskými silami, nedokázaly Saddáma Husajna přesvědčit, aby se stáhl z Kuvajtu, jehož ovládnutí pro něj bylo obrovskou výhrou. Sankcím se rovněž nepodařilo změnit vládu v Bagdádu. Jejich schopnost přinášet výsledky vlastně postupem času slábla.

Třetí oblast ponaučení se týká mezinárodní podpory. Účast mnoha vlád nejenže dělí náklady spojené se vstupem do války, ale také celému podniku propůjčuje legitimitu. Mnohostranná podpora může přispět k zachování souhlasu nebo alespoň tolerance uvnitř USA a dalších zemí, včetně těch, kde k projevům nepřátelství dochází.

Co nám tedy tato ponaučení říkají o tom jak dál postupovat v Iráku, Afghánistánu a Íránu?

V případě Iráku prezident Barack Obama zopakoval svůj závazek ukončit veškeré bojové operace do konce srpna a všechny vojenské síly USA stáhnout do konce příštího roku. Avšak soudě podle neschopnosti iráckých politiků řadu měsíců po celostátních volbách sestavit novou vládu, bezúspěšných snah zajistit základní služby a především podle pokračujícího zhoubného násilí, budování národa v Iráku stále není ani zdaleka dovršené. Až se objeví nová irácká vláda, Obamova administrativa si slib, že se stáhne, možná raději rozmyslí a spíše dojedná novou dohodu (která by umožnila až 20 tisícům amerických vojáků zůstat v nadcházejících letech v Iráku).

V Afghánistánu se ponaučení točí kolem podstaty toho, o co se vlastně usiluje. Historie ukazuje, že USA měly dvakrát měřit, než se rozhodly pro pokračování snahy o přetvoření afghánské společnosti či tamní vlády. USA by se zachovaly moudřeji, kdyby se omezily na protiteroristickou misi, podobnou aktivitám v Somálsku a Jemenu (a v určitém rozsahu v Pákistánu).

Co se týče Íránu, první irácká válka nás poučila, že ekonomické sankce pravděpodobně nebudou stačit k tomu, abychom Revoluční gardy (které zemi rostoucí měrou dominují) přiměli k přijetí ověřitelných mezí jejich jaderného programu. Sankce ale mohou přesvědčit některé jiné mocné voličské základny v Íránu, konkrétně duchovní, obchodníky z bazarů a politické konzervativce, aby se obrátili proti prezidentu Mahmúdu Ahmadínedžádovi a zázemí jeho Revolučních gard.

Pokud se tak však nestane, dostane se do popředí otázka, zda ke zpomalení vývoje íránské jaderné zbraně použít vojenskou sílu. Takový postup podpoří nanejvýš hrstka vlád. Nikdo nedokáže předpovědět ani odhadnout, čeho by omezený útok na íránská jaderná zařízení dosáhl, čím bychom za něj zaplatili ani k čemu by vedl. Jenže nečinnost, ve výsledku vlastně přijetí íránského jaderného potenciálu, plodí riziko směřování k ještě nebezpečnější a možná nákladnější budoucnosti. Z toho plyne, že právě Írán, ještě víc než Irák či Afghánistán, je tématem, nad nímž se ponaučení z války v Zálivu zřejmě budou diskutovat a nakonec uplatní.