Je tomu už 15 let od nezdařeného puče proti Michailu Gorbačovovi ze srpna 1991. Sovětští vyznavači tvrdé linie tehdy považovali Gorbačovovy politiky perestrojky a glasnosti za zaprodání komunistického Ruska kapitalistickému Západu. Dnes už je ale zřejmé, že KGB a armáda, které puč zahájily, nebránily myšlenku komunismu. Místo ní hájily ideu ruského imperiálního poslání, představu, která dávala kremelským komisařům větší moc nad ohromnou ruskou říší a nad ruskými sousedy, než jaké kdy požíval car.

Gorbačovovy reformy nejenže vysvobodily obyčejné Rusy ze svěrací kazajky marxismu-leninismu, ale daly také průchod aspiracím národů, jež byly v impériu po staletí pod zámkem. Poněvadž národy tvořící SSSR jen dva roky předtím viděly, jak se jejich protějšky ve střední Evropě vymanily ze sovětské nadvlády, začínaly usilovat o získání téže svobody i pro sebe.

Pobaltské republiky, Estonsko, Lotyšsko a Litva, trvaly na směřování po vlastní národní cestě jako první a od té doby svůj osud coby členové Evropské unie a NATO spojily s Evropou. Další brzy následovali. Už v prosinci 1991 sovětská říše neexistovala.

Nezávislost, o jaké se v roce 1991 snilo, si ovšem zajistilo jen Pobaltí. Gruzie, jež je jak evropská, tak asijská, vrávorá na hraně nestability. Tradičně asijský Uzbekistán a Turkmenistán oživily kmenové formy autokracie, které provozovaly po staletí. Ázerbájdžán a Kazachstán se v podstatě staly rodinnými lény plně v majetku svých prezidentů.

Ukrajinský rozchod s Ruskem byl zřejmě nejtrýznivější, a to jak pro ty v Kremlu, jimž se stýská po imperiální nadvládě, tak pro obyčejné Rusy, již Ukrajinu považují za pramen ruské civilizace. Oranžová revoluce roku 2004, jež zvrátila zmanipulované prezidentské volby, prokázala, že Ukrajina už není Malorusko, méněcenný a podřízený slovanský bratr. Ba tato nenásilná revoluce, vedená Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou, nám připomněla, jak osvícená byla Kyjevská Rus, než byla nucena ustoupit despotickým princům z Moskvy.

Dva roky po oranžové revoltě Juščenko (politik, který podle všeho ztratil půdu pod nohama) teď přijal kremelského dosazence Viktora Janukovyče, protivníka, jehož v roce 2004 porazil, za svého nového ministerského předsedu. Nicméně oranžové hnutí – v současnosti vedené Juščenkovou bývalou spolupracovnicí a ministerskou předsedkyní Tymošenkovou – ještě úplně z cesty nesešlo a nadále je jeho cílem ubránit Ukrajinu jako skutečně nezávislou a svobodnou zemi. Malorusko zůstává pro většinu Ukrajinců minulostí.

Navzdory všem těmto epochálním změnám se Rusové nedokáží vyrovnat se ztrátou své imperiální úlohy. Imperiální sen je vskutku gulagem, jenž vězní ruské myšlení. Většina Rusů nepovažuje přístup Evropy k hranicím jejich vlasti za znak toho, že se konečně plně spojili s civilizací, jejíž jsou součástí, ale za zdroj nebezpečí.

Svůj vliv tu má víc než jen pouhá nostalgie. Během chaotických let prezidentství Borise Jelcina snad bylo pochopitelné, že Rusové litovali ztráty svého velmocenského statusu. Na něco vinu za své neutěšené hospodářské poměry svalit museli. Přesto za prezidenta Vladimíra Putina, kdy ekonomika zdatně roste, tyto emoce neslábnou, nýbrž sílí.

Rusové se obracejí do minulosti – k velkolepým prohlášením o Rusku coby jedinečném velkém národu, předurčeném k vládě nad světem. Tak jako před příchodem Gorbačova – ba v návaznosti na staletou tendenci – Rusové opět věří, že lid by měl být ochoten vzdát se svých svobod v zájmu velikosti státu, který vítězí ve válkách a odpaluje sputniky. Panují obavy, že svoboda tisku a slova a svobodné volby by mohly oslabit surovou moc, již Rusko potřebuje, aby se prosadilo.

Rusové se už dlouho holedbají rozličnými jedinečnými podobami své velikosti: nejprve to byla zbožná ruská duše, o tolik převyšující západní praktičnost. V patnáctém století byla Moskva prohlášena za „třetí Řím“, spasitele duchovního křesťanství. Sedmnácté století spojilo tuto duchovní misi s imperiální expanzí, která nakonec obsáhla pevninu zahrnující 11 časových pásem. Na počátku dvacátého století se imperiální mise prolnula se spirituální, když se Rusko stalo baštou světového komunismu.

Všechny tyto podoby velikosti ovšem vyžadovaly, aby obyčejní Rusové akceptovali své ponížení a zotročení. Rozvoj se nepovažuje za prostředek zlepšování života lidí, ale za nástroj pomáhající Rusku předložit důkaz, že ční nad všemi ostatními. Nakonec tedy materiální úspěchy ruského rozvoje vždycky doprovází sčítání mrtvých. Stalinova industrializace připravila o život miliony – a zastarala až po třiceti letech.

Putinovo Rusko nezachází až k masovému vraždění, avšak komplex „nadřazenosti“ je mu stále vlastní. Pro ruskou elitu není v restauraci žádný účet dost vysoký a tělesných stráží čekajících na vás před budovou také není nikdy dost. Na vyšší úrovni vzato, Putinovo Rusko se stalo velmocí v oblasti produkce energie, avšak to se jeví jako přechodné, neboť do údržby a rozvoje nalezišť plynu a ropy se investují mizivé prostředky. Jde jen o to zásoby prodávat a bohatnout teď hned, ne o hledání něčeho na později.

Potíž s Ruskem tedy jako vždycky spočívá v tom, že stát se sice rozvíjí, ale společnost nikoli. Dobro lidí se obětuje pro dobro národa. Sen o velkém Rusku zůstává gulagem ruské mysli.